3. kapitola – Varieté

15. dubna 2015 v 19:30 | Tahmed |  Woland i Margarita
Woland ze všeho značně unaven byl. Opětovně nezískal dívku, jíž si tak oblíbil. Po Markétce toužil teskně jen, a netušil, co by udělat měl. Jeho svita na něj čekala, on však neměl náladu na ně, byl nyní zcela ponořen do snění o té, jež nemůže mít. Zatím.
Nyní však byl čas se připravit, na program večerní. Woland měl převzít divadlo, a v něm i vše ostatní. Večer představení chystal ose veliké, Woland a jeho svita měli zajistit vystoupení své. Hlavním hřebem večera, měla být Wolandova magie, nikdo však netušil, jak to všechno dopadne. Lidi naivní a hloupí hnali se do divadla, doufali v zázraky a štěstí, které si pro sebe uzmou. Netušili však, že stanou se pouhou lůzou.


Woland při převzetí divadla perlil přímo výborně, však on je skvostným řečníkem jak pozná každý hned. Nebylo nikterak těžké vedoucí divadla ke všemu přemluvit, vždyť nyní byl pánem on, tak nemají do toho co mluvit.
Započal hřeb večera a varieté svita ovládla. Všichni účastníci představení předešlých, byli ihned odvedeni do zákulisí a do ničeho neměli mluvit. Woland všechny ovládl, a tím je přiměl k činům, které by jinak učinit nemohli, například dámy měli předvádět modely velmi honosné, netušili však, že budou během večera svlečené.
"Nyní dámy a pánové, přichází hřeb večera, vystoupí mistr Woland se svým umem, nyní zatleskejme mu přátelé, ať ukáže nám, co svede." Uvedl Wolanda užvaněný moderátor, Woland si to nenechal líbit a umlčel ho svou rukou.
Představení započalo svitou, která uvedla svého pána show doslova nevídanou. Peníze vzduchem létající, cirkusová umění dosud nevídaná, kouzla a čáry, kterými každého omámili.
Když Woland na pódium přešel, začal se svou zvrácenou magií ukazovat, co že to vlastně umí. Když byl u svého hřebu večera, kdy se s Hellou bavil, nad nahou podívanou místních vážených dam, spatřil v sále tu, jíž tam nikdy nečekal. Seděla se svým milým a hleděla naň. Woland jí pohled oplácel, přesto z role nevypadl. Dokončil svou show, ale nepřestal hledět tam. Tam kde seděla ona a on. Jeho propaloval pohledem a toužil po tom, na něj moct, byl ale pod ochranou nejvyšší a tak na něj nemohl. Ona však pod ochranou již nebyla, nejspíš se vyšší moc podvolila a dovolila Wolandovi na okamžik mít šanci si ji získat. Věděl, že toto je šance, jež se jisto jistě nebude opakovat. Jen tehdy mohl zasáhnout, ale nevěděl jak. Byl zmaten a přemítal, co nyní udělat má.
Poručil tedy času svou rukou, aby zpomalil se jeho tok, přistoupil k té, na níž myslil den i noc, pohladil jí po tváři, hleděl jí do očí. Neviděl v ní nyní nic než svůj odraz, věděl, že ho nevidí, ale přesto měl pocit, že je jí sledován. Možná i ona vládne mocí svou, přeci není možné, aby ďábla pobláznila žena žijící, bez toho aby měla kus nějaké moci.
Hledíc si tak do očí, spolu by tam mohli být snad do konce věčnosti. Tolik toužil po té ženě nádherné, až málem zapomněl, co to vlastně chtěl. Markétka to byla jeho, tím si byl jist, jen by nikdy neuvěřil, že bude v Rusku zrovna žít. Čekal, že ji najde v Římě a opět okouzlí ho zas, nebo snad v jiném pobřežním státě, ale tady na severu, v tomto pustém nečase, nečekal, že se narodí ta, jíž dal své srdce.
Svět je plný paradoxů a planých nadějí, věděl, jaká muka představuje život a touha po té, jíž nemůže mít. Zvedl se z místa svého, kde hleděl na tu, pro níž v srdci svém má stálé místo.
Poodešel od dívky snů a zaujal místo vedle té, jež zaplňuje prázdnotu. Hella žena, jíž neměl rád, tak jako Máří, ale díky jí zapomněl na utrpení, jež život přináší. Hella krásnou byla, nadanou kouzelnicí též, neměla ale to co ona, neměla srdce a horoucí krev. Byla jen strnulou sochou bez života, Markétka je duší celého světa.
Ten muž co s ní seděl v hledišti, jen se kabonil a představení nevnímal, měl plnou hlavu starostí jak dokončit svůj román. Román, jež vypráví o jeho životě, o němž neměl ani tušení, jen věřil, že jeho příběh je pouhý sen. Příběh jeho románu nalezl ve svém snu. Věřil, že je to znamení z hůry snad, netušil však, kolik se v tom skrývá pravdy. On byl kdysi Ješuou, a Woland byl rukou tou, která dopustila jeho smrt a pád, zároveň způsobil nechtěně Máří velký žal.
Dívka s vlasy barvy havraní, běhá po lukách při svítání. Woland kráčí cestou prašnou, je v zemi muže beze cti, kráčí dál svým krokem pevným a hledá ženu bez jména, však dáma není. Když ji spatřil tehdy v lukách, poznal, že ji zná, netušil však, že je dcerou ženy, jíž marně hledá. Když pozdě večer na to přišel, chtěl ji najít. Ráno si na dívku počkal, ona ale nepřišla, s matkou již dávno byla na cestách. Máří, kterou před lety ztratil, měl téměř na dosah, když si to však uvědomil, byl zase ve tmách. Sám a sám toužil po ní dál, jen prázdnotu v jeho nitru přítel zalátal.
Jaký přítel, nevíš snad, je to jasné, byl to Korovjev, kdo pomohl mu postavit se zas na nohy. Jak to ale udělal? Jednoduše, přivedl mu Hellu, která svým umem utišila jeho velký žal. Hella veselou vždy byla, ráda lidi potrápila. S Wolandem si do noty padla, stala se z nich dvojka převelice zlá. Korovjev viděl rád svého pána na věcí, hlavně že neměl myšlenky stále černější. Co by bylo zlého na myšlenkách zlých ďábla samotného? To že by na zemi již ze života nezbylo nic.
Woland na toto smutné období života nerad vzpomínal, ale nemohl se ubránit vzpomínkám, jež své černé duši zaprodal. Jak jen nyní ji má nechat jít, co učinit má, co jen s tím? Jak jen zastavit ji má, čas zastavit věčně mohl by snad. Co by to však bylo za život, kde jen na ni hledět smí, co by se jen stalo, kdyby nemohl okusit dotek její. Chtěl mít její duši, její srdce, takhle má jen její tělo a prázdné ruce.
Woland zbavil se myšlenek svých, naprosto zoufalých, odebral se zpět na místo, kde vedle Helly měl po zbytek večera bdít. Jakmile vše skončilo, naposledy na ni pohlédl, nikdy by však nevěřil, že i ona pohledem svým poctí ho tak svou přízní.
Svita se bavila večerním jekotem, kvílením a lidským útěkem, jen Woland byl jako strnulý a úsměv na tváři ne a ne se objevit. Nikdo si toho však nevšiml až tedy na jeho dvorní dámu, jeho věrnou důvěrnici jeho drahou Hellu. Hellu měl rád pro její um a šarm, byla to však jen hloupá hračka a nic víc.
"Můj pane, co je s Vámi, opět smutným jste a to jsme se tu všichni smáli." Pověděla posmutněle, snažila se přijít na pánův velký smutek. Woland byl však jako z kamene a nedal znát jak moc zdrcen nyní je.
"Dej mi pokoj zvědavko, až budu mít náladu, prozradím ti to." Pověděl víc než zle a zmizel v zákulisí hned. Nikdo netušil, kam mohl odejít, jen Korovjev tušil, co za tím stojí.
Již před staletími zažil takového pána, byl nevrlý a mohla za to žena. Nikdy nikdo by nevěřil, že ďábla zlomí tvor lidský. Jakou jen mocí vládla ta, jíž ukořistila srdce samotného Wolanda.
Woland vyšel na čerstvý vzduch, chtěl najít svůj rozum. Jak jen mohl opět zapomenout a udělat to, co měl, když se v publiku objevil onen krásný zjev. Chtěl ji spatřit a zahubit snad, byl rozčílen, nevěděl co má se nyní stát. Byl zmaten z těchto emocí, už dlouho necítil, to co nyní.
"Mamá, má drahá, jak se daří, nevstáváte doufám ze svého lože, víte, že už nesmíte činit mnoho, a já vám se vším mohu pomoct." To byl poslední rozhovor, jež Woland slyšel, než na dobro o ni přišel. Když ji nalezl znova, svou Máří svou múzu, byla již starou dámou, jíž zub času ukořistil krásu. Pro něj krásnou však byla dál, v jejích očích i nadále plál onen žár.
"Ach má drahá Sáro, jak jen je mi to všechno málo. Chtěla jsem s tvým otcem být, on však sídlí na nebesích. Nyní je s otcem svým a já budu za chvíli s ním." Pověděla Máří smutně své drahé dceři své věrné Sáře. Dívka byla po matce krásnou, ale z otce v sobě toto měla až moc. Neviděl v ní svou Máří, nemohl ji milovat, proto rozhodl se, že bude každý rok bál pořádat. Každý rok pozve si svou Máří, až najde tu pravou.
"Matičko má drahá a musíte už odejít."
"Život si nevybírá, je třeba jít."
"Život si nevybírá, je třeba jít." Slyšel opětovně Woland za svými zády sotva zavzpomínal na sovu milou Máří. Hlas, jež zněl mu v hlavě jen, byl její o tom žádná, chtěl ale mnohem víc, dál se ale odvážit víc zdráhal. Ohlédl se jen a spatřil ji, on jí přes její holé rámě přehodil svůj kabát, usmála se na něj a dál s ním hodlala na ulici stát.
"Přišel si na nápad, jak dál pokračovat. Jaký příběh odkryje nám tvůj román?"
"Má drahá, má nejdražší, kéž bych věděl, co bude dál, mnoho sil mě příběh stojí, netušíš, co všechno to obnáší." Pověděl jen a políbil, cítil teplo jejích rtů, po čemž sám Woland toužil.
"Popravte ho, kacíře!" křičel rozlícený dav. Těhotná Máří snažila se své tělo schovat. Nikdo nesměl vědět, že dítě čeká s ním, nemohla ho však v takové těžké chvíli opustit. Když přibíjeli ho na kříž, byla tou poslední, kdo se ohlédl pryč. Byla to silná osoba, přesto nepřestala doufat. Když její tělo polil noční chlad, stále u kříže svého muže stála, přišel k ní cizinec, jež překryl její záda. Dal naň svůj plášť veliký, pod ním ztratila se z očí lidí.

To tehdy Woland chránil a měl svou dívku naposled, tehdy si uvědomil, že co nemá hned, nebude mít nikdy víc. Tehdy jí totiž nechal odejít a pak ji hledal jen, netušil, že zmizela právě před ním, protože nevěděl, že ona o něm věděla, i když to nikdy nepřiznala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Woland i Margarita

Je výborná
Je hezká
Ujde to
Je to děs

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 17. dubna 2015 v 13:54 | Reagovat

Osud si s ďáblem těžce pohrává. Markétka dokonce zavítala do divadla - tak to už je od něj zlomyslnost, no ne, nejen že na ni myslí kudy chodí, ale přímo před nosem se mu prochází s Mistrem. To jej nejde nelitovat, Woland je tu romantický hrdina jak vyšitý :-D
A Mistr chodí s hlavou v oblacích...
Ty flashbacky z Jeruzaléma se ti povedly.
Máří o něm věděla? No tak to dostává jejich vztah zase nový rozměr :-)
Dcera jménem Sára - hned mi to evokovalo Tanz (ačkoliv tam je Sára zrzka a ne černovláska :-) )
Woland se prozatím drží zpátky - o něco později nám určitě přichystáš jeho střet s Bohem :-)

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 17. dubna 2015 v 14:05 | Reagovat

[1]: jsem ráda že se ti Flashbacky tak líbí no spíš než Sára z Tanzu se mi vybaví Sára ze Šifry mistra Leonarda :D
další týden se uvidí, co ti do povídky nachystám :-)

3 Adele Adele | Web | 17. dubna 2015 v 14:16 | Reagovat

[2]: Ta mě ani nenapadla :D
No, musím přiznat, že si ani nepamatuju, že by tam byla postava takového jména - jsem strašná skleróza! (Je to už docela dávno, co jsem to četla, ale sakra, aspoň jména postav bych si mohla zapamatovat!! - Měla bych si to znovu přečíst. Další položka "čtecího seznamu", ke které se kdo ví kdy dostanu. :-) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama