2. kapitola - Stín záhad

27. května 2015 v 19:30 | Tahmed |  Margarita i Woland
Paříž. Vždy se sem chtěla Markétka podívat, když ještě žila svůj předchozí život. Nyní tu konečně je. Město zamilovaných. Její byt byl situován tak, že měla přenádherný výhled na Eiffelovu věž. Z otevřeného balkónu k ní doléhal čerstvý vzduch a vánek jí hladil po tváři. Obdobně tomu také bylo s hlukem z předměstí. Seděla na lenošce a četla si knihu. Přes ramena a nohy měla přehozený pléd, jelikož podzimní podnebí se už hlásilo o slovo.
Čas si běžel svým líným tempem a sluneční paprsky se otíraly o stěnu za Markétkou. Slunce pomalu zacházelo za obzor a chladný vzduch byl ještě studenější než před pár okamžiky. Markétka si přivřela okno a zavřela dveře na balkón. Opětovně usedla do své lenošky, upila výtečného vína a opětovně se začetla.


"Tohle tě stálo vše?" pověděla jemně, ale otázka nebyla položena nikomu konkrétnímu, jelikož ten, komu jí pokládala, byl už dávno mrtvý a nemohl ji slyšet. Tedy pokud nevěřila na duchy a neslyšela a necítila nějakým záhadným způsobem jeho přítomnost. To se ovšem nestalo a žádný duch v jejím bytě s ní nebyl.
Mistr už byl na onom světě šest let, a měl se tam víc než dobře. I ona byla na druhé straně pomyslného břehu, jenže poté přišla na to, že tato cesta není jejím osudem. Být s mistrem na druhém břehu bylo totiž víc než vyčerpávající. Zjistila, že on není tím, s kým by měla trávit svou věčnost. Navíc na druhé straně života se také ukázalo, že mistr není mistrem, ale samotným Ješuou, a tím pádem má i plno jiných povinností, než jaké by měl mít a ona si připadala víc než zbytečnou.
Sice to není dlouho, co byla navrácena na tento svět a mohla opětovně začít dýchat, ale vychutnávala si každý okamžik toho, že je zpět. Byla sama v městě lásky, ale vůbec jí to nevadilo. Našla si práci jako novinářka a započala úspěšně svou kariéru ve svobodné zemi.
Když žila v Rusku, stále byla v ohrožení, kvůli různým omezením, která země ustanovovala, ale tady na západní straně, na té pomyslné druhé straně barikády, byla volná jako pták. Díky této získané svobodě, měla také možnost vydat mistrův román, který se těšil velikému úspěchu. Všichni se zajímají o to, kdo je oním autorem, ale Markétka jim jen těžko vysvětlí, že ten muž již na tomto světě není, že je na lepším místě. Lepším jak pro koho. Ona byla šťastná nyní zde a tady.
Zvonek telefonu ji vyrušil z jejího rozjímání a snění. Věděla, že jediný, kdo jí může volat, bude jen nějaká osůbka z práce, která jí chce mermomocí vytrhnout z jejího snění a rozjímání. Nechtěla ten zurčící přístroj zvednout, nechtěla se totiž vzdát svých snů. Po dlouhém vyzvánění to však nakonec ten neznámý na druhé straně vzdal, s tím, že si pomyslil, že tu Markétka není. Jak moc se jen ten dotyčný mýlil.
Snít už ale Markétku nebavilo. Vstala pomalu ze své lenošky, popadla svůj černý kabát a na hlavu si dala bílý baret a vyšla od sychravého podzimního večera. Brouzdala se ulicemi nedaleko Seiny, daleko od všech starostí. Pomalu se smrákalo a pouliční lampy se začínaly postupně rozsvěcet jedna za durhou. Venku již moc lidí nebylo. Potkala jen muže v kabátu s kloboukem na hlavě, který měl na vodítku svého veselého pudlíka, který mermomocí štěkal snad na vše živé i neživé, co se jen hnulo ve větru. Na lavičce pak seděl párek milenců, který Markétce připomenul mistra, s nímž se často procházela po Moskvě v objetí.
"Markétko." Uslyšela jeho hlas ve větru. Přitáhla si k sobě kabát blíž. Často ji navštěvoval její mistr ve snech. Ptal s jí na to, proč ho opustila, proč odešla z ráje zpátky na zem. Jenže jak mu měla vysvětlit, že pro ní to není to pravé místo, že ona chtěla ještě žít.
"Markétko." Zašeptla jí vítr opětovně. Cítila jeho přítomnost, bála se. Již se smrákalo a ona věděla, že se blížil čas, kdy mrtví dokážou zjevit svou tvář. Nebo se to alespoň říkalo. Neváhala ani okamžik a vyběhla schody, které jí vyvedly zpět na chodník dál od řeky, kterou tak ráda navštěvovala.
Chtěla zapomenout, tak strašně moc chtěla zapomenout na strasti, které jí život uložil v minulém životě. Nyní byla Michelle, aby zapomněla na život dávný. Byla francouzskou dívkou, nalezenou v lesích.

"Mademoiselle, kde jste se tu vzala, nestalo se vám nic?" zeptal se jí muž neznámý, když se probrala v lese sama, uprostřed pustiny. Svítil jí do oči baterkou, což bylo nepříjemné, jelikož si přivykla na šero a tmu lesa. Byla jí zima a měla hlad. Větší obavy jí však dělala spalující žízeň.
Šaty roztrhané měla celé zamazané od bláta. Nedokázala ani svému cizinci povědět kdo je a kde se tu vzala. Bylo to neuvěřitelné. Jako sen. Opět žila, nebyla ve světě zemřelých, byla na zemi a opětovně dýchala. Pomohl jí na nohy a zabalil jí do deky.
V lese sice hledali ztracené dítě, ale to nenašli. Místo něho nalezli jí. Dovedli ji do vesnice, kde jedna z místních dam si ji vzala pod svá křídla a pomohla jí se vzpamatovat z toho poletování po lese. Říkali jí bludička, jelikož věřili, že zabloudila v okolních lesích, které znají jen místní a z nich beztak jen málokterý je zná natolik, že se do nich odváží vstoupit.
Pomohli jí se vzpamatovat a zmátořit. Byla dezorientovaná, takže jí chvilku trvalo, než zjistila, že je v jedné ze severních francouzských vesniček nedaleko německých hranic.

"Zdravím mademoiselle, jak se dnes máte?" zeptal se Markétky jeden ze sousedů, který byl ohromen její neobyčejnoukrásou. Jen se na něj pousmála, ale hovořit se jí dnes s nikým nechtělo. Byla lehce poplašená ze snu, který měla za bdělého stavu u řeky. Onen pověstný mistrův stín, který jí sem tam straší a často div neděsí k smrti. Nemůže jí zapomenout, nedokáže jí odpustit, že od něj odešla, že je zase mezi živými.
"Dnes nemáte svůj den, Michelle?" zeptal se jí po chvilce opět mladík, když hledala své klíče od bytu ve své kabelce.
"Ano, Davide, dnes nemám svůj den." Popravdě den, kdy by přišla na jméno Davidovi měla skutečně málokdy. Připomínal jí totiž jeden biblický příběh, a tím pádem jí připomínal i mistra a ona toužebně chtěla zapomenout.
Sotva otevřela dveře svého bytu a zabouchla je Davidovi před nosem. Rozzářilo se světlo svíček v pokoji a hrála libá píseň Edith Piaf. Mistr si nedá pokoj, nedá jí pokoj. Pořád je s ní, i když by ona byla raději, kdyby jí už nechal být.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 2. června 2015 v 20:10 | Reagovat

Markétka je naživu! (Jo!) A dokonce v městě lásky...
Její odchod od Mistra jsi provedla skvěle! Dovedu si představit, že z těchto důvodů by mohla dojít k takovému rozhodnutí.
Jů, strašidelný motiv s Mistrem se mi neskutečně líbí!!! Taky to, že vydala Mistrův román :-)
Vážně jsem z kapitolovky nadšená! Víc a víc!! Doufám, že tu nějaký čas pobude, začala jsi naprosto parádně! :-D
(Nemůžu se dočkat shledání Wolanda s Markétkou :-) A taky na odhalení identity tajemné návštěvnice u Wolanda :-) )

2 Adele Adele | Web | 2. června 2015 v 20:11 | Reagovat

PS: ještě informační dotaz - jaký rozsah plánuješ pro tuto kapitolovku? :-)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 2. června 2015 v 23:21 | Reagovat

[2]: véééliký :-) do září mám vystaráno a není ještě dopsaná :D navíc vychází 2x v týdnu :D
jsem ráda že se ti ten nápad zamlouvá :-) snad budeš spokojená i nadále :-)

4 Adele Adele | Web | 3. června 2015 v 21:55 | Reagovat

[3]: Fakt?! Supr-trupr!!! To jsem ráda :-)

5 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 4. června 2015 v 7:52 | Reagovat

[4]: Jop to snad bude jen tajně doufám že nebude klesat tvé nadšení nebo má spisovatelská úroveň i když myslím že to už nastalo ale hodlám povídku co nevidět uzavřít s velikým závěrem hodným tohoto příběhu, tebe to ale bude čekat za dlouho neboj se :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama