1. kapitola - Ve stínu hradu

18. září 2015 v 23:35 | Tahmed |  Midnight Glow of Dawn
A je to tu. Rozhodla jsem se vám sem dát na zkoušku první kapitolu, abych zjistila, zda bude o povídku zájem. Povídka samozřejmě naplno započne až po povídce s tématikou Mistr a Markétka, tohle je skutečně na zkoušku. A právě nám začíná povídka o rodině Krolockových a jejich příběh o tom jak to všechno vlastně bylo.

"Pane hrabě, pane hrabě." Uslyšel hrabě Krolock, rozléhat se volání jeho oslovení.
Sám ležel na jedné z mýtin, uprostřed svého oblíbeného lesíku pod hradem. Zrovna si pročítal básně, které objevil ve své sbírce v knihovně, kterou zdědil po svém čerstvě zesnulém otci. Pravda, kdyby jeho otec nezemřel, nežil by tím životem jako nyní.


Jeho otec byl tvrdý drsný puritán, který ho neustále nutil do etikety a chování se na úrovni, ale on raději seděl v koutě a četl si své zápisky. Až jednoho dne, poznal ji. Byla krásná jako andělské zjevení, ale když ji chtěl požádat o ruku, jeho otec mu to zakázal, jelikož prý neměla dostatečné postavení.
Ale čert vem postavení, zamiloval se od ní až po uši. Po smrti otce ji ihned vyhledal, požádal o ruku a nyní spolu čekají potomka. Hrabě nebyl nikdy šťastnější. Žena ho neomezuje v jeho světáckých zálibách a procházkách po lese, naopak, do doby, co jí to její stav dovolil, dokonce chodívala s ním.
"Pane hrabě, pospěšte do hradu!" opětovně ho vyrušilo volání jeho jména z jeho zahloubaného myšlení. Přetočil se na bok, aby se podíval do hlubin lesa a spatřil tam onoho lumpa, který na něj volal. Byl to samozřejmě jeho sluha Burgund, jen on věděl, kde ho má zhruba hledat.
"Co se děje, snad nehoří?"
"To sice ne pane hrabě, ale už nadešel čas, vaše paní se chystá přivést na svět dědice." Ihned vyskočil na nohy, až se mu jeho povolený límeček u košile ještě více rozvířil kolem krku a na jeho hrudi ho zastudil medailon s její podobiznou.
"Tak na co čekáte, Burgunde, pomozte mi do kabátu a vyrazíme do hradu." Rozkázal, a jakmile mu sluha pomohl do kabátu, rozběhli se společně do hradu, za jeho vyvolenou. Hrabě běžel chodbami vstříc své životné lásce, ale byl zastaven těsně před jejími dveřmi od pokoje.
"Pane hrabě, dál ani krok." Poručila jemně jedna ze služebných, jejíž jméno vůbec neznal, protože si jich nikdy nevšímal. Nyní mu přišla odněkud povědomá, pravděpodobně to byla jedna z komorných jeho paní, ale více ji zařadit nemohl.
"Proč nesmím za svou paní?" zeptal se. Ode dveří se ozýval děsivý křik, který se mu zarýval do morku kostí.
"Paní nesmí být rušena, můj pane, nemůže být rozptylována." Sotva to dořekla, otevřely se dveře pokoje a vyšla odtamtud jedna z žen, které pomáhaly u porodu, a nesla obrovsky zakrvácené prostěradlo ven z pokoje. Hrabě strnul na místě a zesinal ve tváři. Na čele mu vyrašil studený pot a polila ho čirá hrůza.
"To nic pane hrabě, utěšovala ho ona služebná, to je naprosto normální." Kdyby jen ta ubožačka věděla, jak šíleně se mýlila.
Po dobré hodince utichl křik a nahradil ho pláč. Dětský pláč, který volal a křičel do světa. V tu chvíli už hraběte nezastavilo vůbec nic. Vběhl do místnosti a proti němu stála porodní bába, která svírala drobounký uplakaný uzlíček ve svých rukách a pomalu jej předávala od rukou svého pána.
Podíval se, co mu to vlastně předala, a nemohl uvěřit vlastním očím. Myslel, že právě spatřil malý zázrak v podobě tváře svého dítka. Jakmile dítko ucítilo otcovu přítomnost, přestalo plakat a otevřelo svá široká modrá očka a upínalo do neznáma. Tak drobný tvoreček ještě nevidí, přesto měl hrabě pocit, že ho svým způsobem vidí, ten drobný uzlíček. Když se však podíval na lože, kde ležela jeho drahá choť, měl pocit, že právě nalezené štěstí se mu velmi rychle a prchavě zhroutilo a zhmotnilo v čiré zoufalství a žal.
Viděl jen spoustu krve, bezvládné bílé tělo své drahé ženy a její vytřeštěné oči plné bolesti žalu a zoufalství avšak v bezduché a strnulé podobě, jakou jí mají jen oči, které pohladila smrt.
"Má drahá." Řekl jen s chraplavým hlasem, který mu vyšel z úst, jelikož v očích ho začalo pálit a v krku měl utvořen knedlík.
Dítě podal zpátky porodní bábě a ignoroval veškeré odstrky a posunky, které projevovalo služebnictvo, beztak je nevnímal a vůbec neviděl. Poklekl k pelesti své drahé ženy a políbil jí na její zpocené, avšak velmi chladné čelo. Její jemně rozevřená ústa, přejel jemně svým prstem, stále cítil jejich hebkost a sladkost. Zabořil poté svou tvář do jejích vlasů a vdechoval její vůni, kterou si toužil zapamatovat, jelikož věděl a tušil, že už ji nikdy neucítí. Její nádherné zelenomodré oči, které už se na něj nikdy nepodívají, její hebká ručka, která ho už nikdy nepohladí, jeho život byl v troskách a měl pocit, že nemá proč žít. Jediné, co ho dostalo z představ, jež se upínaly k sebevraždě, byl pláč jeho drobného synka, který žadonil po láskyplném objetí.
Celý svět se mu rozplynul. Měl sny, že společně, až jejich synek odroste, vydají se na cestu kolem světa a budou spolu zkoumat vše, po čem vždy toužil, že prozkoumá. Nyní vše pro něj zčernalo a jeho sny po kouzelném životě s jeho nádhernou ženu se mu rozplynuly a změnily se v popel.
"Pane hrabě," oslovila he porodní bába, ale on jí pokynul, aby byla ticho. Chtěl si jen zapamatovat svou drahou ženu a její překrásnou tvář. Pane hrabě, ještě máte dceru." Pronesla náhle. To ho probralo ze zoufalého transu. Ohlédl se ke služebné a jedna z nich držela uzlíčka, kterého před chvílí svíral v rukách a druhá měla ještě jednoho uzlíčka, údajnou jeho dceru. Vyskočil na nohy, otřel si své vlhké tváře od pláče a přistoupil k ní.
Když spatřil její drobou tvářičku, jakoby se díval do tváře své milované zesnulé ženy. Jen oči měla hnědé na rozdíl od ní. Byla překrásná, na hlavičce jí poletovala chmýříčka vlásků, černých jako noc, na rozdíl od svého bratra, který měl chmýříčko na hlavičce své světlounké jako pavučina. Tvář měla jeho ženy, vlásky měla po něm. Malý synek byl tváří podoben spíš jemu, ale jeho vlásky se podobaly jeho ženě.
Jak krásné malé děti tu nyní měl ve svých rukách. Přestože měl radost nesmírnou, zoufalství ho neopouštělo. Pozval si kněze, začal zařizovat pohřeb své milované a také povolal malíře, kterému nařídil, že ji musí zvěčnit, jakoby byla živá. Dětem se zatím postaral o kojnou a sám se utápěl v žalu, který stále nebral konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Midnight Glow of Dawn

Je krásná
Je hezká
Ujde
Je to děs

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 19. září 2015 v 13:44 | Reagovat

Nová povídka!!!
Potěšilo mě, že jsi zvolila právě tuhle, bude to příjemná změna (ale doufám, že povídka o Hele se tu později objeví).
Krolockovi měli krásný začátek, který nevydržel dlouho. Noné, hrabě má dvojčátka! Vypadá to, že povídka půjde vlastní cestou - což je moc fajn - jsem zvědavá nakolik se bude lišit od muzikálu.
Těším se na ni :-)

PS: Á, v bočním menu vidím, že za pár dní se můžeme těšit na titulky k Rudolfovi :D

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 19. září 2015 v 15:48 | Reagovat

[1]: Inu zda půjde vlastní cestou to se jisto jistě časem dozvíme rozhodně to bude ale příběh který bude stát za to :D Ano také jsem z těch titulků nadšená :-) bude tu vážně brzy :-)

3 Lotte Lotte | Web | 20. září 2015 v 21:07 | Reagovat

Nu, tuhle kapitolu jsi mi už jednou posílala, tak se nechci opakovat.
Proto jen říkám, že se budu těšit na pokračování. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama