13. kapitola - Srdeční puklina

6. června 2017 v 20:41 | Tahmed |  East Wind
Velmi se omlouvám za ono zpoždění co se týče zveřejňování povídek, ale myslím, že mé důvody už znáte z předešlého článečku.
Než se pustite do četby, dnešní epizodu bych ráda věnovala dvěma děvčatům (které jsou prakticky jediné, které tuto povídku čtou a vím o nich) a obě se nyní trápí se zkouškovým obdobím na svých školách. Děvčata chci vám oběma, tedy tobě Lotte a Adele, říct, že vám držím všechny palce a otvírám všechny šuplíky pro štěstí.
A nyní se už vesele můžete pustit do čtení.

Z nemocniční budovy se vypotácela ven na vzduch. Ani nevěděla jak se ven vlastně dostala. V kapse jí zvonil urputně telefon. Pravděpodobně jí volal bratr, protože zjistil že není doma a nechala ho tam s její dcerou o samotě Nyní ale potřebovala jen jediné, vzpamatovat se z toho šoku, který právě prodělala.

To přeci nebylo možné, to přeci nemohlo být možné. Ta jeho slova, ta upřímnost v jeho očích, neměl důvod svému bratrovi, který ležel v bezvědomí, lhát.
Potřebovala čerstvý vzduch, hodně čerstvého vzduchu. Procházela se ulicemi a nevnímala kolemjdoucí, do nichž sem a tam vrážela. Byla naprosto odříznutá od světa a hluboce zahleděná do svých myšlenek.
Myslel Mycroft Holmes skutečně vážně to co řekl? Skutečně to byla pravda? Těžko se něčemu takovému dalo věřit.
Ona se však od něj již dávno odprostila. Musela to udělat, aby začal její život dávat trochu smysl, a musela se stát silnou a zarputilou ženou, kvůli své vlastní dceři. Bylo jí jasné, že nebude mít jednoduchý život, protože bude žít v neúplné rodině, ale chtěla pro ni udělat cokoliv, co jen mohla.
Při vzpomínce na ni, si uvědomila, že jí pravděpodobně její bratr volal, ovšem když se podívala na svůj mobil, zjistila, že to nebyla tak docela pravda. Bratr jí totiž nevolal. Celou dobu se jí pokoušela dovolat Mary.
Nejspíš s ní chtěla hovořit opět o této spackané akci, ale ona na to neměla náladu. Nechtěla o tom mluvit. Teď už ne. Ovšem vyhýbat se tomu věčně ani nemohla, protže hned za rohem na ni narazila.
"No konečně, už jsem se o tebe začínala bát. Byla jsem u tebe doma a když mi tvůj bratr pověděl, že tam nejsi, začínala jsem si dělat starosti, že se možná Magnussen dovtípil, že i ty v tomhle všem máš prsty a tak... posloucháš mě vůbec?"
Ne. Nevnímala jí. Byla absolutně mimo.
"Nestalo se ti něco?" Mary ji chytla za paže a zatřásla s ní. "Haló, mluvím s tebou!"
"Promiň, zamyslela jsem se."
"A nad čím prosím tě?"
"Viděla jsem Mycrofta." Tvář Mary pohasla a dostala nádech jako kdyby jejím tělem projel blesk.
"Mycrofta? Kdy a kde? Viděl tě? Mluvil s tebou?"
"Ne, nic takového." Hlesla a Mary se viditelně ulevilo. "Jen řekl něco, co nemohu za žádnou cenu dostat z hlavy."
"Má milá, Holmesovi, jsou na tohle odborníci, ale měla jsem dojem, že s ním máš nějaké zkušenosti tak tě nevyvede z míry a navíc jsem si myslela, že se mu obloukem vyhneš. Jak se to stalo, že si na něj narazila?"
"Byla jsem za Sherlockem v nemocnici."
"Proboha živého, co tě to napadlo? Přece ti bylo jasné, ž tam bude, nebo ne?"
"Na jednu stranu ano, ale i tak jsem tam šla. Nevím vlastně ani proč." Hlesla. "Víš někdy mi vážně chybí jeho společnost, naše rozhovory, on byl jeden z mála lidí, se kterými jsem se nikdy nenudila."
"Panebože, nechceš mi snad teď namluvit, že ses do něj zamylovala a po celá léta ho nemůžeš dostat z hlavy, že ne?"
"Samozřejmě, že ho nemiluju, to by byla přece hloupost no ne?" uchechtla se, ale byl to velmi přiškrcený smích, vynucený a rozhodně neříkal pravdu a stejně tak její slova, alespoň tak to odhadovala Mary.
"A co řekl tak závratného, že jsi ztratila rozum?"
"Nic zvláštního, jen podotkl fakt, že mě kdysi miloval."
"Měli jste spolu přeci poměr no ne?"
"Ano, ale čistě jen založený na sexu, konzultacích o jeho sestře a o něm, byla jsem jeho psycholožkou a jako zdroj terapie jsme využívali i sex."
"Ne, to mi neříkej, ty si s ním spala a přitom, ne, tohle vážně ne?" pohoršila se Mary. "Ty si s ním spala a neměla si s ním vztah? Já myslela, že jste spolu chodili, a když jsem viděla ten prsten na ruce, měla jsem dojem, že jste se i sand zasnoubili, ale že si s ním měla vztah... když už vedeš konzultace a on je tvůj pacient, neměla by si s ním spát."
"Ach, to přece vím taky."
"Tak se pak nediv, že pronesl onu památnou větu, že tě miloval, i když je poměrně absurdní představa Mycrofta a aby on někdy někoho miloval."
"Celý svůj dosavadní život jsem žila s tou samou představou, jakou si i ty nyní zmínila onen fakt o Mycroftovi. Ale není to porvé, co jsem to od něj, slyšela. Tehdy jsem si ale nemyslela, že by mluvil pravdu. Byly to asi tak dva týdny předtím, než jsem zmizela. A také to byl nejspíš onen večer, kdy jsme spolu zplodili mou dceru."

Zvonek na dveřích se rozezněl. Byl přesný, na minutu, jako obvykle. Položila si knížku na drobný stolek u svého křesla a šla mu otevřít. Dnes si s ním chtěla o tom konečně promluvit. Chtěla mu říct, že už pro něj nehodlá pracovat. Musela to utnout. Bylo to nevyhnutelné. Nejen, že si spolu začali, což bylo zcela mimo pravidla a etiku, čímž se dříve měla řídit, ale také musela co nejdál od Eurus, jelikož v poslední době pokaždé, když za ní šla, měla husí kůži. Dříve nebo později se něco stane. Musí se něco stát, a ona rozhodně nehodlá být obětí, té šílené ženské.
Ale věděla i druhou stránku věci. Že jí to Mycroft nebude chtít dovolit. Nejen proto, že si nemůže dovolit schánět dalšího odborníka, navíc takhle narychlo. Navíc se zavázala, že bude jeho sestru léčit po tak dlouhou dobu, jak jen uzná za vhodné. Ale ona už na to neměla sílu. Musela to utnout. Říct své konečné dost.
"Dobrý večer, pane Holmesi."
"Dobrý večer. Co že mě dnes zdravíš tak formálně?"
"Myslím, že je to tak správné, prosím pane, do mé pracovny."
"Nepoznávám tě. Něco se snad stalo? Máš moc práce? Mohu přijít jindy, nehodlám tě vyrušovat. Ale měli jsme spolu domluvenou schůzku, ověřoval jsem si to v diáři."
"Ano máme spolu domluvenou schůzku, nemám nic důležitého na práci a o své paměti mě nemusíš ubezpečovat. Jde o něco jiného, o čem jsem dnes s tebou chtěla mluvit."
"Dobrá, oč tedy jde?" zeptal se a posadil se do křesla ale nesedl si k jejímu pracovnímu stolu, jak to původně zamýšlela ona, sedl si do křesla ke konferenčnímu stolku, jak to měl ve zvyku.
"Chtěla jsem s tebou probrat, že přestanu pracovat na léčebném programu tvé sestry a tedy i tebe."
"Co prosím? Pokud vím, máme dohodu."
"Ano já vím, ale je pro mě již neúnosné vést léčbu tvé sestry. Navíc mě čeká cesta do Miami, musím se zůčastnit konference, která..."
"To nepřichází v úvahu!" v životě ho neviděla tak rozčileného. Věděla, že bude zuřit, ale nikdy by jí ani nenapadlo, že se takto přestane ovládat.
"Mycrofte, nemohu již dále vést léčbu, a zároveň..."
"Proč mi to děláš?" hlesl náhle. V jeho hlase už nebyla ani stopa po nějakém vzteku. Dokázal se již ovládnout, nyní spíš než rozčilením, se v jeho tváři mihla jiná emoce. On byl smutný, a dalo by se snad říct že nešťastný.
Připisovala to tomu faktu, že ho nyí nechává zcela napospas a bez prostředků jak zvládnout jeho sestru. Navíc mu nedává nijak zvlášť navybranou onou konferencí, která se bude již brzy odehrávat. Věděl, že jí bude muset nechat jít, ale ta představa, byla pro něj jistě děsivá a nesnesitelná.
"Život nefunguje vždy tk, jak si ho člověk naplánuje."
"Můj život tak bezpečně funguje téměř 30 let. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi něco nevyšlo, nebo sešlo z mých plánů a domluvených smluv. Nemůžeš mě jen tak opustit."
Čekala cokoliv. Že jí bude spílat za to, že odchází ze svého pracovního místa a včas mu nenahlásila svůj odchod. Že hodlá odejít prakticky na hodinu a bez slůvky vysvětlení. Nemá tu ani šanci na nějakou výpovědní lhůtu, která by jí běžela a během níž, by si mohl hledat kldině náhradu. Ale to, že bude najednou tak osobní, to nečekala.
"Už je to prostě tak, já z té konference nemůžu vycouvat."
"Co kdybych jel s tebou. Mohu si domluvit nějaké schůzky. Beztak nemohu již déle amerického velvyslance odmítat s pozváním do jeho země. Můžeš být na té konferenci a spolu tam všechno probereme. Nemusíš odcházet ze svého místa."
"Ale já musím odejít!" zaúpěla, plná zoufalství copak on to skutečně nechápe? Copak on to nevidí? Nemůže s ní přeci jen tak jet, je to její pacient, amoc dobře to ví. Nemůže překročit mez. Beztak jí překročili, ale ne v takovém měřítku.
"Nemůžeš ode mě odejít. Nemůžeš si jen tak odletět na druhý konec světa a doufat, že se tam něco vyřeší a pak se vrátit a dělat, jakože se nic nestalo..."
"Já se už nehodlám vráti, Mycrofte."
"Co." Zašeptal a pomalu vstal. "Ty..." zamumlal a natáhl se po ní. Ucukla. "Ty přece nemůžeš jen tak odejít." Zašeptal. Snad i měla pocit, že zahlédla v jeho očích slzy.
"Mycrofte já musím..."
"Miluju tě." Hlesl náhle.
"To neí možné." Zašeptala také. Natáhla se po její tváři a odtáhl jí jeden pramínek stranou. "Miluju tě." Zašeptal znova a políbil jí.
Nejprve jí líbal na ústa. Ochutnával je a zkoumal, jakoby to bylo poprvé a zároveň naposled v jeho životě. Přitáhl si jíejí tělo k sobě blíž. Cítil jak se chvěje. "Nemůžeš ode mě jen tak odejít. Nemůžeš." Zašeptal mezi polibky.
"Nechci odejít, ale musím."
"Ne." Zamumlal mezi polibky a z jejích rtů přešel na její krk. "Ne." Z očí jí vyhrkly slzy. Mycrfot se jí dotýkal. Cítila že jí chce. Věděla to. Ale i ona po něm toužila. Bože a jak strašně moc. Ovšem věděla, že tohle je jejích sbohem. A on to věděl také.
"Jestliže se máme rozloučit. Chci tě. Naposled. Buď mou! Naposled. Chci tě cítit, chci v tobě být."
A ona to dovolila. Alespoň pro jednou v životě připustila fakt, že by jeho slvoa mohla být pravdivá, i když její duše cítila pravdu. Věděla, že jí slutečně nemiluje, jen doufal, že jí to zastaví a neopustí ho. Ale nyní to tak nebylo nyní byl on její a ona jeho.
Odstrčil z jejího pracovního stolu veškeré dokumenty a posadil jí na něj. Cítila horkost jeho dechu. Jeho polibky byly dravější a intenzivnější. Jeí dech se zrychloval a jejich srdeční tep získával stejný rytmus.
Odhodil své drahé sako a vázanku a snažil se rozepnout její blůzku. Ona mu naopak pomáhala s jeho kalhoty. Oblečení je však příliš nezdržovalo a náhle k tomu došlo. Ucítila ho v sobě. Byl to najednou tak neuvěřitelně slastný pocit. Cítila se být neobyčejně šťastnou. Chtěla s ním vyletět až do oblak. Chtěla prožít tu extázi, která měla být naposled v jejím životě. Snažila se na nic nemyslet, jen na jeho dech, na jeho pohyby v jejím těle, na jeho spalující tělo, které půjde do extáze spolu s ní. Přála si aby tahle chvíle nikdy neskončila. Ale věděla, že jednou skončí a nebude to dobrý konec, v jaký oba doufají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka East Wind

Strašně moc
Ujde
Je příšerná

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 17. června 2017 v 17:10 | Reagovat

Hm...dalo by se říct, že chápu Heleniny motivy, ale jestli má být tak geniální psycholožka, možná mohla poznat, že Mycroft mluví pravdu?
A ta pohoršená Mary. :D Člověk by čekal, že zabijáka nic nepřekvapí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama