26. Kapitola - Salcburská návštěva

17. června 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Nannerl byla opět na jedné z mnoha návštěv, u své znovunalezené přítelkyně Eloizy. Byla to veselá a velmi vlídná žena. Její manžel věčně pracoval v pracovně nad účetními knihami a tak na svou drahou ženu neměl mnoho času, proto byl Nannerl velmi vděčný, že jí dělá společnost.
Nannerl k nim chodila velmi ráda a to nejen proto, že Eloiza byla opravdu úžasná společnice, díky níž zapomínala, jak špatně na tom je, ale také jí nechávala hrát v salonu na nejrůznější hudební nástroje. A tak se mohla procvičovat ve svém hraní a zároveň madam Eloiza nebyla hloupou a nechávala si dávat od ní soukromé hodiny hudby. Také jí za to platila, i když se Nannerl z počátku zdráhala.
"Má milá, dnes bych Vám chtěla něco dát." Pronesla jednou ještě před začátkem jejich hodiny hudby Eloiza a položila před Nannerl jednu obrovskou krabici. "Nebudu Vám lhát má milá, ale mě už se nelíbí, a Vám by neobyčejně slušely, jsou to jedny mé staré šaty." Pronesla, když Nannerl odkryla víko od krabice a spatřila jemně vyšívané světle modré šaty. "Pokud si dobře vzpomínám, měla jste kdysi také takové podobné, modré šaty." Dodala vesele.

"To ano, nesmírně Vám děkuji." Zašeptala dojetím, div nezačala plakat.
"Ach má milá, já doufala, že Vám udělám radost, a ne že Vás rozpláču."
"To nic." Zašeptala Nannerl, to jsou slzy štěstí. Moc děkuji. Opravdu jsem kdysi měla podobné."
Eloiza byla nadšená a tak jí začala vyprávět, ž ta krajka na šatech je z Bruselu a musela stát hotové jmění, ale jí že se ty šaty bohužel k žádné vhodné příležitosti nehodily. Navíc si je prý jednou polila a bohužel, jde to na nich vidět. Nannerl to ovšem vůbec nevadilo. Moc dobře věděla, jak si něčím takovým poradit a tak jí prozradila, že si také jednou takto nešťastně polila šaty, ale přišla na jednoduché řešení, jak danou věc zamaskovat, a nikdo si toho nikdy nevšiml.
Když měla Nannerl konečně přítelkyni, cítila se konečně opět jako živá. Eloiza se dokonce pokoušela některé ze svých drahých přítelkyň nalákat, aby využívali Nannerlino nadání pro své vzdělání a využily jejích schopností coby učitelky, ale moc se jim do toho nechtělo. Když ji slyšely hrát, zatoužily po tom, hrát jako ona, ale bály se jí. Dříve byl její dar považován za dílo boží, nyní to bylo rozhodně jen a pouze satanovo dílo a právě proto zemřel její manžel o svatební noci.
Začínaly se vyprávět příběhy o tom, jak svého manžela chtěla oslnit satanskou hudbou, kterou jí sám ďábel diktoval, a když mu hrála, jeho dobrá duše to nevydržela a odebrala se do náruče boží. Ano takové zvěsti bohužel panovaly. Nannerl byla z toho nešťastná, ale měla Eloizu, která na ony řeči nedbala a tak se mohla utěšovat alespoň tím.
Zima jí díky tomu utekla poměrně rychle. Pravda, nebylo to nejjednodušší období a stále jí byla v jejím domě věčně zima, ale naštěstí byla na chladnější prostředí zvyklá. Přesto to bylo občas neúnosné a ráda chodila za Eloizou co to jen šlo. Vzhledem k tomu, že od ní nijakou pomoc nechtěla přijmout, jednu věc přijala ráda, a to dřevo na topení, které jí mile ráda poskytla. Nemusela se tak tajně plížit místními lesy a bát se, že by jí mohl nějaký lovčí či hajný omylem zastřelit, nebo uvěznit za krádež na panském.
Když se vracela z návštěvy od Eloizy a užívala si jarního vzduchu, všimla si před svým domem drožky. To ji zarazilo. Rozhodně nikoho neočekávala a na okamžik měla strach, kdo by se v domě mohl ukrývat. Je tam snad její tchýně, která jí zase vyčte, že může za smrt jejího syna, nebo tam snad bude nějaký zloděj, který chce vzít to poslední, co jí ještě v domě zbývalo?
Opatrně obešla dům a vešla na zahradu. Doběhla opatrně skrytá pod baldachýnem stromů až k jednomu malému okýnku, a nahlédla dovnitř. Nikoho však nezahlédla, až pak se náhle mihl stín. Skrčila se, aby jí snad někdo nezahlédl a její srdce se jí rozběhlo jako o život. Přitiskla si svou dlaň na hruď, jakoby ho tím mohla nějak utišit.
"Trhá mi to srdce, Lorenzo." Zaslechla známý hlas. "Tohle se přeci nemělo stát." to byl Wolfi? Ano byl to Wolfi! Její srdce poskočilo radostí. Její bratříček je tady! Nevýslovná radost jí ale přešla ve chvíli, kdy si uvědomila, že by tu vlastně vůbec být neměl. Zničil by si tím pověst, kdyby ho s ní viděli. Musela ho poslat pryč. I když jí to srdce trhalo na obrovské kousky, musela to udělat.
Pomalu otevřela zadní dveře, od domku a klouzla dovnitř. "Lorenzo, no jen řekni…"
"Dobré odpoledne drahý bratře, jaká to neomalenost, vejít si do domu bez pozvání." Pronesla ostře, ale nedokázala mít vážnou tvář a začala se lehce usmívat.
"Nanny!" Vyjekl nadšeně Wolfi a popadl svou sestru do náruče a zatočil se s ní. Společnost mu tu dělal maestro Lorenzo Da Ponte, který se mezitím usadil na jednu z mála židlí, které se v místnosti nacházely. "Tolik si mi chyběla, sestřičko drahá." Zahalekal vesele a vtiskl jí letmý, ale za to velmi upřímný polibek na tvář.
"Kde jste se tu vzali?" zeptala se bratra, jakmile se přivítala i s Da Pontem, který se na ni velmi vlídně usmíval.
"Jsme tu na přání císaře. Tedy lépe řečeno Lorenzo je tu na přání císaře, který ho pověřil sepsáním libreta k opeře, přestože ví, že pracuje na libretu k mému Donu Giovannim a tak jsem musel odložit jeho premiéru. Víš, co to pro mě znamená?"
"Ale no tak, Wolfgangu, nedramatizuj to. Jakmile proběhne zde premiéra mého Axura, vesele se vrátíš do Prahy za svou ženou a synkem a já s tebou budu pokračovat na libretu ke tvé opeře. Ostatně beztak na něm pracuji, po nocích. Je to pekelná práce, jako Dantovo peklo, pracovat na třech libretech pro tři úžasné skladatele dnešní doby. Víš, co to je pro mě? Skládat toho tolik?"
Nannerl to upřímně rozesmálo to jejich vzájemné špičkování, kdo má vícero práce, nežli ten druhý. Opravdu dětinské, ale přesto jí pozvedli náladu.
"A k jaké příležitosti se uvede vaše opera maestro Da Ponte?"
Wolfgang se uchechtl a Da Ponte jí vysvětlil, že se ona opera bude uvádět u příležitosti oslav svatby královského páru.
"A kdopak je autorem hudby?" zeptala se mírně rozpačitě, přesto zaujatě.
"Můžeš hádat třikrát. Napovím ti. Já to nejsem určitě!" dodal vesele, ale bylo na něm znát, že ho to nesmírně mrzí. Sám by se takové pocty milerád ujal. Byla by to pro něj nesmírná čest a triumf by byl zaručen, rodina zabezpečena.
"Ach tak." Dodala soustrastně.
"Je to můj přítel, Antonio Salieri."
Jen slyšet to jméno vyslovené nahlas v ní vyvolávalo nesmírnou závrať. Bylo štěstím, že seděla na židli a Wolfgang si tak ničeho nevšiml. Výraz šoku v její tváři sice byl pravděpodobně znatelný, protože se na ní Da Ponte tak zvláštně zadíval, ale rychle ho zaplašila pryč. Wolfgang byl naštěstí k takovým věcem nevšímavý a raději hrál uraženého jako malé děcko.
"Ano, ano." Dodal a přikyvoval, jakoby tím snad chtěl dát najevo, jak je s takovou věcí nespokojen, ale že se to dalo nanejvýš očekávat. Vždyť kdo taky jiný, než dvorní skladatel, by měl skládat operu k takové příležitosti. Ovšem Nannerl si nedokázala představit, že by dokázal Salieri vymyslet něco optimistického.
"Což mi připomíná, má milá sestřičko, že se musíš se mnou ihned potom vrátit do Prahy a seznámit se se svým malým synovcem. Už teď mu nesmírně chybíš."
"Wolfi, nemluv nesmysly." Vyčinila mu jemně.
"Je to tak. Moc malému chybíš, a pořád se ptá, kdy se asi tak u nás konečně objevíš."
"Nepřeháněj, sotva se jistě narodil, mluvit ještě nedokáže."
"Ale jdi, já mluvil už od narození." Da Ponte jen zakoulel očima a raději to dál nekomentoval.
Nannerl byla upřímně řečeno velmi zvědavá na svého malého synovce. Tolik by se chtěla ke svému bratrovi vrátit a hlavně pomoct Constanze s výchovou malého Mozartíčka, ale nemohla odsud odejít. Byla šťastnou, že tu našla alespoň jednu osobu, které na řečech okolí nezáleželo. Věděla sice, že ani Wolfimu na takových banálních řečech nesejde, ale ve Vídni by to mohlo vzbudit nežádoucí účinek a on by mohl nadobro přijít o práci. A to by jistě nebylo dobré.
"Wolfi, ráda bych jela s tebou, to jistě víš, ale nemohu odjet."
"A smím vědět proč?" zeptal se a zahleděl se na ni svýma nevinnýma dětskýma očima.
"Přeci víš, jaké pomluvy se šíří." Dodala a omluvně pohlédla na Da Ponteho.
"Nemusíte se ničeho obávat má milá, Wolfgang mi všechno řekl, takže o Vašich nesnázích vím mnohé." Zlobně pohlédla na svého bratra, který se jen nevinně zaculil a pohodil rukama.
"Každopádně, jedeme do Prahy, tak daleko se ony drby nerozšíří a navíc, jsou to všechno holé nesmysly, které šíří ta závistivá mrcha."
"Jak tě tohle mohlo napadnout?" zeptala se nechápavě.
"Jednoduše. Copak ti ta čarodějnice vrátila tvé věno?" Nannerl se zarděla a odvrátila zrak ke svým rukám. "Nebo snad není ona původcem všech těch klepů o tom, že jsi vražedkyně, nebo prokletá? A právě proto jsem tu. Hodlám si s tou starou ježibabou promluvit."
"Wolfi to ne!" vyjekla zoufale.
"A proč ne?"
"Protože by se to mohlo všechno jenom zhoršit."
"Věř mi, že nemohlo. Díky Lorenzovi totiž vím něco, co si ta stará škeble za rámeček rozhodně nedá. Neboj se má milá, já ti získám tvou čest zpátky." Pronesl rozhodně a vyrazil z jejich domu.

A jak také Wolfgang řekl, tak se také stalo. Šel si s onou dámou skutečně promluvit. Zdůraznil přitom nebezpečně nahlas, že nebylo nic jasně prokázáno. Její syn zavražděn nebyl a co se týče její sestry, je to očerňování nevinného člověka a kdesi cosi a nesmí zapomenout, že zákon je na straně jeho sestry na což by měla ona dáma pamatovat a je to právě ona, kdo by mohl být stíhán za zločin krádeže, jelikož Nannerlino věno, jí mělo být navráceno, což se rozhodně nestalo.
Navíc jak Wolfgang neobyčejně důrazně zdůraznil, bylo všeobecně známo, že má hrabě dluhy a Nannerlino věno se jim tak nebezpečně hodilo, aby pokrylo veškeré dluhy, sázky a nebývale vysoké úvěry u věřitelů a lichvářů. Takže kdo ví, kdo je ve skutečnosti za smrtí noho ubohého pana hraběte.
Wolfi pak milerád předváděl div nepuchnoucí hraběnku vzteky, která nejprve prý velice zrudla a následně zezelenala, až zbledla docela úplně a následně omdlela. Čímž se jejich spor vyřešil a Wolfi se vztyčenou hlavou odkráčel.
"Tak a teď už ti má drahá sestřičko nic nestojí v cestě se hezky obléknout a vrátit se tam, kam patříš, tedy do společnosti." Dodal Wolfi vesele a jemně do ní šťouchl loktem.
"Ne to ne. Je příliš brzy a navíc, kdo se to dozví, že jsem nic neudělala, všichni si na mě budou ukazovat prstem, a co když se tam objeví hraběnka? Co pak?"
"Uklidni se, nic zlého si neudělala. A každému kdo se na tebe jen podívá, musí být jasné, že bys ničeho takového nebyla ani schopná. Nevinnější bytost než jsi ty snad ani neznám."
I když nerada, oblékla si své nové světle modré šaty a náležitě se učesala. Dnes nahrazovala Constanze, ach kéž by tu jen byla ona a nemusela by nikam jít. Jenomže Wolfi sám jít nehodlal, přestože věděla, že jakmile dorazí na místo, okamžitě ji opustí a vydá se do víru společenských her smíchu a pití.
Byla to veliká zahradní slavnost. Všude spousta vznešených hostů i z měšťanských rodin. Byl tu altány se stoly prohýbajícími se pod nejrůznějšími lahůdkami. A jak předpokládala, tak se také stalo a ona osaměla. Ovšem naštěstí ne na dlouho. Objevil se totiž u ní Da Ponte. "Dobré odpoledne přeji." Pronesl a vysmekl jí poklonu. Všechny zvědavé a tázavé pohledy, které jí propalovaly na místě, jakmile se tu objevila, se náhle otočily a jejich špitání se změnilo na hotový bzukot.
"Dobré odpoledne i Vám." Pronesla rozpačitě a chytila se ho za připravené rámě.
"Má milá, prosím, vyprávějte mi o tom vašem nešťastném manželství aj jeho konci. Jsem velmi zvědavý. Víte, Wolfgang mi neřekl, žádné podrobnosti a já věřím, že je to neobyčejná příhoda."
Zrůžověla jí tvář. Byla na rozpacích. Nevěděla co říct. Tajně doufala, že mu Wolfgang skutečně všechno řekl a ona se nebude muset znovu probírat těmi nepříjemnými záležitostmi, ale on to myslel v dobrém, to ona věděla. Chtěl to vědět, protože věděl, že je ostatní budou poslouchat a ona tak bude mít možnost vypovědět příběh po svém, jak se doopravdy stal a bude tak moc ukončit všechny ty veškeré řeči a místní klepy.
"Inu, svatba proběhla jako každá jiná veselka a pak večer, když se můj manžel rozhodl, že se nachýlil čas potvrdit naše manželství…" zadrhla se.
"Ano?" pobídl jí mírně Da Ponte a bylo na všech přítomných vidět, jak ji napjatě poslouchají a skoro ani nedýchají. "Padl mi k nohám, jako podťatý."
"Vskutku zajímavé!" zašvitořil Da Ponte zúčastněně.
"Křičela jsem o pomoc, ale než mu mohl kdokoliv pomoci, byl již v pánu." Dodala sklesle a smutně.
"Vskutku hanebná přetvářka nemyslíte, má milá, tak se to nestalo!" zašvitořila vlezle její bývalá tchýně, která se tu objevila jako pára nad hrncem a rozhodla se, že přeruší toto nesmyslné a hlavně jisto jistě lživé tlachání. Nannerl polil chlad.
"Je ot pravda." Zašeptala téměř neslyšně.
"Jste dobrá herečka, jeden by Vám to až uvěřil, že jste mého syna nezačarovala. Ano jste čarodějnice! Nic víc!"
"A vy pro změnu zlodějka. Jak to asi bylo s věnem nevěsty? Bylo navráceno její rodině, nebo jste jím splatila své dluhy po neoblíbeném synovi?" hraběnka ztuhla, zrudla a se staženým ocasem se rychle vydala pryč.
"Omlouvám se Vám, za potíže, maestro."
"Ale to je přeci nesmysl. Za nic z toho přeci nemůžete má milá." Dodal chlácholivě. "Je to opravdu nepříjemná ženština, a myslím si, že se Wolfgang nemýlí, když o ní říká, že je to čarodějnice."
"Odpuste mi, ale nebude Vám vadit, když Vás nyní opustím a najdu svého bratra? Chtěla bych jít domů."
"Mohu Vám pomoci ho nalézt a doprovodit Vás."
"To opravdu není nutné, ale děkuji Vám." Dodala a rychle se vydala od něj pryč.
Wolfiho zahlédla v hloučku lidí, byl již značně opilý, což poznala z jeho nepřítomného výrazu ve tváři a jeho lesku v očích. Povzdychla si.
"Dobrý podvečer, slečno Mozartová." Měla pocit, že jí polil horký vzduch. To byl přeci jeho hlas, nebo snad ne? Jak je to možné? A když se ohlédla, spatřila i jeho tvář.
"Dobrý i Vám, maestro Salieri." Pronesla zaraženě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama