27. Kapitola - Popelčin polibek

20. června 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Myslím si, že dnešní kapitola udělá radost všem, kteří se těšili na jejich opětovné setkání.

Zahradní slavnost pořádaná u příležitosti jarních salcburských oslav, během kterých se měly odhalit jména hlavních autorů na pracích k nové opeře, probíhala v plném proudu. Opět to byla taková ta slavnost, kterou neměl Antonio vůbec rád. Byla nudná fádní a nezáživná. Plno lidí, neustále předstírajících, že jsou lepší než všichni ostatní. Něco takového bylo únavné a pod jeho úroveň. Jedinou potěchu pro něj tu představoval jeho přítel, Lorenzo, který byl jeho věčným společníkem až do jednoho okamžiku, kdy si myslel, že se pro něj celý svět zastavil.
Spatřil ji. Nebylo pochyb, že to byla ona a to hned z několika důvodů, zaprvé objevila se tam ve stejný okamžik jako Mozart, kterého měl plné zuby, a zároveň to musela být ona, protože žádná žena ať už zde či kdekoliv jinde by ho tolik nezasáhla, jako právě ona.

"Lorenzo." Zamumlal omámeně. "Není to támhle…"
"Slečna Mozartová? Ano je to ona." Dodal Lorenzo vesele a pobaveně si prohlížel svého šokovaného přítele.
"Slečna Mozartová?"
"Ale jistě. Copak ty to nevíš? Celý Salzburg o tom mluví."
"A o čem?"
"Přeci o té jejich povedené svatbě. Ty jsi o tom neslyšel?" pokračoval dál Lorenzo.
"Přestaň si mě dobírat a mluv dál, o čem mám vědět?" zasyčel na něj Antonio.
"Jejich sňatek byl anulován." Antonio na něj nevěřícně vytřeštil své oříškové oči. "O svatební noci dostal pravděpodobně nějaký srdeční záchvat a zemřel. A vzhledem k tomu že jejich manželství nebylo naplněno… byl jejich sňatek anulován."
V úžasnější a lepší zprávy ani doufat nemohl. Byla volná. Mohl opět zkusit své štěstí a získat si její srdce pro sebe.
"Ovšem nerad ti zkazím náladu, můj drahý příteli, ale tak radostné a jednoduché to není. Obvinili jí z vraždy, a když zjistili, že to neprojde, začaly se šířit řeči v tom smyslu, že musí být prokletou, jinak si nikdo nedokáže vysvětlit smrt tak mladého člověka. A teď mě drahý příteli omluv, jak vidím, už jí zase nechal Wolfgang samotnou a nerad bych jí přenechal těm supům, za chvilku budu zpátky." Pronesl věcně Lorenzo a vydal se za ní.
Antonio ho nenápadně tiše následoval, ale držel se poněkud stranou. Nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat. Ovšem když se dostal blíž, mohl si ji konečně trochu více prohlédnout. Pravdou bylo, že se změnila. Působila snad ještě křehčím a nevinnějším dojmem, než kdysi, což považoval za zcela nemožné. Měla na sobě modré šaty, které na ní vypadaly svým způsobem nepřirozeně. Ne že by jí neslušely, Antonio dokonce i věřil tmu, že kdyby na sobě měla pytel od brambor, vypadala by mezi všemi těmito lidmi jako princezna, ale bylo znát, že to nejsou její šaty. Byly jí jisto jistě zapůjčeny. Pravděpodobně od její švagrové, kterou mimochodem dnes vůbec nezahlédl. Ne že by mu madam Constanze Mozartová nějak chyběla, ale bylo to poněkud zvláštní.
Nevnímal, co říkají lidé okolo, a neslyšel, co říkala ona, ale nějakým zvláštním způsobem mu to bylo i jedno. Chtěl nyní jediné, mluvit s ní a být s ní o samotě. Tak nějak tušil, že to nebude zrovna jednoduché, ale musí se o to alespoň pokusit.
Jaká zvláštní souhra okolností a náhod mu nakonec přála trochu štěstí a ona skutečně osaměla. Měla přes ramena přehozený slabý modrý pléd, který ji beztak nejspíš příliš před chladem neochrání a připadala mu ještě drobnější než tehdy.
Když se konečně odhodlal a konečně ji oslovil, snad ani nedoufal, že se jejich oči setkají. Její veliké oči se snad ještě zvětšily. Působily tak zranitelně, že měl sto chutí ji k sobě přitáhnout a obejmout, avšak ovládl se.
"Rád Vás opět vidím." Pronesl upřímně a ona jemně slabě přikývla. "Je to už poměrně dlouhá doba, co jsme se viděli naposled, není-liž pravda?"
"Ano, a nebylo to zrovna příjemné poslední shledání, maestro." Přivětila a svůj pohled od něj odvrátila a hleděla před sebe.
"Je mi to nesmírně líto, rád bych s Vámi o tom pohovořil. Chtěl bych Vám vysvětlit, že…"
"Ale to opravdu nebude nutné, maestro Salieri, opravdu."
"Musím s Vámi mluvit." Zanaléhal a jemně ji chytil za loket. Ucítil, jak sebou slabounce trhla, pod jeho dotykem. Zrychlil se jí dech, který byl náhle přerývavý. Musí přeci cítit totéž, nebo snad ne?
"Myslím, že by to nebylo správné a vhodné, maestro a nyní mě prosím omluvte, ale již půjdu pro svého bratra, jsem poměrně unavená a chci jít domů."
Zdvihl svůj pohled a podíval se na Mozarta, který byl právě uprostřed nějaké velmi záživné debaty ovíjen alkoholem. "Hádám, že se Váš bratr velmi dobře baví a domů jít jistě nehodlá. Prosím dovolte mi Vás alespoň doprovodit." Snažil se jí pohlédnout do těch jejích vlídných jemných karamelových očí, ale bylo to marné. Klopila je úpěnlivě k zemi.
"Děkuji, ale ne. Omluvte mě." Pronesla slabě a vydala se rychle za svým bratrem.
Antonio se skutečně nemýlil v tom, že se její bratr rozhodně nebude chtít odebrat domů, ale jak znal také ji, i kdyby měla jít sama zešeřenými uličkami domů, udělá to.
Neváhal tedy příliš dlouho a vydal se na ni počkat k hlavní bráně. Třebaže na něj volal Lorenzo, aby se vrátil, protože za chvíli budou oba dva uvedeni před císaře a přední společenskou smetánku, aby byli představeni jako hlavní autoři operního díla, které se uvede na počest za několik týdnů v tomto městě.
Upřímně řečeno mu bylo jedno, jaký skandál se jeho nepřítomností vyvolá. Musel s ní mluvit. Potřeboval s ní mluvit. A skutečně jak předpokládal, objevila se sama u vstupní brány do zahrady a zdálo se, že plakala.
"Hádám, že si s námi osud zahrává, když na sebe opět narážíme." Zamumlal směrem k ní až z toho úleku, že na ni mluví zrovinka on, nadskočila.
"Maestro, vyděsil jste mě." Zamumlala a držela se přitom za hruď a pravděpodobně doufala, že tak zastaví zběsilý závod svého srdce. Jen by ho upřímně řečeno zajímalo, zda to bylo tím, že se lekla, nebo jeho samotnou přítomností. Přirozeně by mu onen druhý fakt udělal mnohonásobně větší radost.
"To jsem nechtěl." Pověděl upřímně. "Přijměte mou omluvu." Pronesl a uklonil se jí. "A pokud ji přijímáte, směl bych Vás nyní doprovodit. Místní ulice se nezdají být bezpečné, pro takovou dámu, jakou jste Vy."
"Myslím, že bych Vás jen zdržovala od Vašich povinností, neměl byste být uvnitř?"
"Myslím, že raději tu budu s Vámi." Ukončil konečně tu nekonečně dlouhou vzdálenost mezi nimi a nabídl jí své rámě. Chvilku upřímně řečeno váhala. Nedůvěřovala mu. "Já nekoušu." Dodal vesele a pohlédl jí konečně do očí. Snad se mu i zazdálo, že se pousmála.
"Nenecháte se odbýt, že?" přikývl. "Ať je tedy po Vašem." Hlesla rezignovaně a zavěsila se do jeho rámě. Společně se vydali po zešeřených uličkách Salzburgu.
"Chtěl bych se Vám upřímně omluvit za ta slova, která jsem kdysi řekl, ale skutečně jsem je tak nemyslel, věřte mi. Víte, hrabě Rosenberg očekává, že když nemám Mozarta v lásce, nemohu mít ani žádné jiné motivy vůči někomu, jemu blízkému. Tedy lépe řečeno k Vám." Pronesl po chvilce ticha a dovedl jí k jedné lavičce v malém místním parku.
"Avšak vyslovil jste je. Proč?"
"Doufal jsem, že tak hraběte ubezpečím o tom, že pro mě nic neznamenáte. On by nikdy nepochopil, co k Vám cítím. Ostatně i já sám jsem z toho byl z počátku zmatený." Vzal její drobnou ručku do své a zahleděl se na ni. Byla tak maličká. Doslova nad tím žasl, protože nedokázal pochopit, jak s tak malými ručkami vůbec může hrát na hudební nástroje a především na klavír. Sám znal mnoho partitur a skladeb, které by pro ni musely být kvůli této indispozici doslova nemožné na hraní, a přesto je od ní slyšel zahrané.
"Nerozumím Vám." Zamumlala jemně. Byla tak blízko. Tak neuvěřitelně blízko.
"Miluji Vás, slečno Mozartová." Její oči se rozšířily a dech byl přerývavý. Kdyby jen tušila, jak moc jemu bušilo nyní jeho srdce jako o závod. "Vím, že mi to pravděpodobně nebudete chtít věřit, ale je to tak."
"I kdybyste svá slova myslel vážně, zapřísahám Vás, zapomeňte na mě." Zamumlala a vstala z lavičky.
"Proč bych měl?" nechtěl jí pustit. Pořád držel její ruku a nehodlal se jí jen tak vzdát.
"Protože to není správné. A navíc, co byste řekl hraběti Rosenbergovi, kdyby na to přišel? Zase mu pověděl, jak mě jen využíváte? Proč si se mnou zahráváte." odvětila a ostře se mu zadívala do očí.
"Ale já to myslím vážně, Nannerl!" odvětil prudce. "Miluji tě více než svůj život." Zašeptal a konečně ukončil tu věčnou vzdálenost, která mezi nimi panovala. Přitáhl si ji k sobě blíž a okusil její sladké rty. Její tělo si přitáhl k sobě blíž a pevně ji objal. Byla tak dokonalá, tak neobyčejně sladká a jemná.
"Už mi věříte?" zamumlal, když jí od sebe odtáhl.
Byla v šoku. Nečekala, že jí políbí. "Takže… vy mě…"
"Miluji, celým svým srdcem, má nejdražší!" zaúpěl a přitáhl si ji opět k sobě blíž a opět ji políbil. Pak se ale od něj odtáhla ona.
"I kdyby to byla pravda," zamumlala přeskakujícím hlasem, "copak nevíte, co se o mě říká?"
"Myslíte ony pomluvy o tom, jak jste otrávila manžela a tak podobně?" zeptal se a měl co dělat, aby skryl své pobavení.
"To není vtipné." Odvětila uraženě.
"Ne to rozhodně není. Pobavila mě totiž ta představa, jak se vůbec může někdo myslet, že by někdo jako Vy, tak nevinný, mohl někoho zabít."
Odvrátila se od něj. "Možná mají pravdu." Hlesla odevzdaně.
"Jestli Vy jste vražednice, pak já budu nejspší dalším na řadě, že?"
"Proč si pořád musíte dělat legraci, z takových vážných věcí?"
"Třeba proto, že jsou naprosto absurdní, má drahá."
"Tohle neříkejte." Úpěnlivě zanaléhala.
"Co nemám říkat? Že ty pomluvy jsou absurdní? Nebo to, že jste má drahá, dokonce ta nejdražší."
"Nechte toho." Stočila svůj zrak ke svým rukám a on ji za ně vzal a políbil jak jednu tak i druhou.
"Nikdy. Protože Vás miluji."
"To nesmíte." Zašeptala s očima, které se jí zalévaly slzami.
"Prosím Vás tdy jen o jediné…" zašeptal a přitáhl ji k sobě blíž, takže bylo doslova nemožné se mu nedívat do očí. "Neberte mi naději."
"Nemůžete po mě chtít, abych byla Vaší." Zaúpěla zoufale. "Zničíte si pověst."
"Nezáleží mi na ní." Odvětil odhodlaně a opět ji jemně políbil. "Chci, abyste byla jen mou."
"A co můj bratr? Jste věčně proti sobě." Zaúpěla.
"Proč mě od sebe neustále odháníš má nejdražší, má Nannerl. Já se tě nikdy nevzdám."
"Ale Vy a můj bratr jste jako oheň a voda, den a noc, a já bych mezi vámi byla jako mlýnský kámen, nemohu stranit jednomu a zároveň nestranit druhému. Nejde to."
"Prosím, neodmítej mě." Zaúpěl bolestivě a přitáhl ji k sobě blíž. Jejich rty se opět téměř setkaly. Cítila na tváři jeho horký dech. "Nech mi alespoň nějakou naději, miláčku."
Vytáhla se na špičky, chytila jeho tvář do dlaní, což od ní vůbec nečekal a políbila ho na tvář. "Odpuste mi." Zašeptala a vytrhla se mu z jeho sevření a zmizela z jeho blízkosti pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 21. června 2018 v 22:21 | Reagovat

Musím říct, že to žehlení mu docela jde. Nannerl je z něho celá naměkko. Ale měl by ubrat tempo. Co si myslí? Jako že po tom všem mu postačí říct "miluji vás" a hotovo?! Kdepak, jen ať se v tom pořádně vymáchá. :-)

Ještě musím zpětně docenit Lorenza. Hlavně v minulé kapitole zaválel, kdy ochranitelsky bránil Nannerl. :D Lorenzo má každou přibývající kapitolou plusové body navíc. Antonio by si z něj měl vzít příklad. :D :D

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 22. června 2018 v 9:55 | Reagovat

[1]: To jsem moc ráda Adele, že se ti to líbilo. Ano je pravdou, že Antonio dost spěchá a také tlačí na pilu, ale je hold zamilovaný nu. :D Ale jak sama říkáš, to žehlení mu jde.

Jsem moc ráda, že máš Lorenza v oblibě, já totiž taky, je to moje oblíbená postava, která si rozhodně zaslouží vícero prostoru a bude ho mít snad i dostatek v příštích kapitolách. :D

3 Adele Adele | Web | 22. června 2018 v 16:10 | Reagovat

Více Lorenza? Tak to slyším moc ráda. :D

4 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 22. června 2018 v 16:44 | Reagovat

[3]: Jojo :D jak říkám, mám ho ve veliké oblibě. Je to taková naše vrba všech postav a šedá eminence co ví o všem všechno. :D Bez něj si to ani představit nedokážu :-) takže ano bude ho víc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama