28. kapitola - Čajový dýchánek

24. června 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Spustil se déšť, když stál Salieri uprostřed parku jako přikovaný na místě následně poté, co vedl rozhovor se slečnou Mozartovou. Stál tam ve strnulé póze s napřaženými pažemi, ve kterých ještě před pár okamžiky svíral onu ženu svého života. Déšť ho bičoval do tváře, ale on ho vůbec nevnímal.
"Antonio, mluvím na tebe?!" probral ho až hlas jeho přítele, který se tu objevil náhle z ničeho nic. "Co tu proboha vyvádíš, v tom neskutečném lijáku? Takhle akorát onemocníš. Jak dlouho už tu jsi? Myslel jsem, že si šel domů, co tu děláš?" vyptával se ho, avšak zcela marně. Nedokázal by nyní ze sebe vydat jedinou hlášku.
Došli spolu domů, kde se převlékl do suchého oblečení a mezitím mu Lorenzo nalil sklenku vína. "Povíš mi, co se ti stalo?" zeptal se ho opětovně Lorenzo, jakmile nabyl dojmu, že ho již jeho přítel poslouchá.

"Lorenzo, vzpomínáš si, jak jsem zničil portrét své ženy?"
"Ano, myslím si, že na takový den už do své smrti nikdy nezapomenu, proč?"
"A vzpomínáš si, co jsem ti řekl, když jsem ho zničil?"
"Ani ne."
Povzdychl si a upil ze své sklenky a doslova se svalil do křesla. Sotva si lízl vína a měl pocit obrovské horkosti. "že jsem ji doopravdy nikdy nemiloval."
"Aha." Dodal Lorenzo a také si nalil vína. "Ale jak to souvisí s tím, že si stál uprostřed parku jako socha a málem jsem si musel dojít pro nějaké páčidlo, abych tě odtamtud dostal."
"Já se s ní viděl."
"S Theresou? Viděl si snad jejího ducha, či co?"
"Ne, to ne." Oponoval mu a opět se nechal svými vzpomínkami unést do okamžiku, kdy byli spolu v parku. Ona s ním v jeho náručí, kdy okusí konečně po tak strašně příšerně dlouhé době její rty. "Byl jsem tam se slečnou Mozartovou." Zamumlal ochraptěle a duchem nepřítomně.
"Páni, netušil jsem, že má takový dar lidi zmrazit na místě, mě připadá jako milá a vřelá dívka, a ne jako ledová královna, co z tebe udělala sochařské dílo."
"Lorenzo, jestli si ze mě chceš utahovat, tak tě požádám, abys odešel."
"Odpust mi to, můj příteli, ale nemohu si pomoct. Vždyť já bych ti přál, abys konečně nalezl nějaké štěstí. A pevně věřím tomu, že s ní bys ho našel."
"Myslím si, že by s tebou nesouhlasila."
"A proč ne?" opáčil Lorenzo a na tváři se mu objevil pobavený výraz.
"Protože věří, že je prokletá, nebo si snad zapomněl, jaké řeči o ní kolují." Odvětil mu a upil ze své sklenky.
"A ty snad na ně dáš? Bože, Antonio, nemyslel jsem si…"
"Ovšem že ne!" zarazil ho okamžitě. "Ale i kdyby mi na tom nesešlo, jakože nesejde, pořád tu je mnohonásobně větší problém, a sice její bratr. Moc dobře víš, jak se oba zrovna dvakrát nemusíme."
"No tím lépe. Ona vás usmíří." Prohlásil nadšeně, div ho nechtěl poplácat po rameni.
"Tím si nejsem zrovna jistý." Dodal zachmuřeně Antonio.
"Proč ne?"
"Protože si neslyšel, co mi řekla." Zavrčel skrze zuby.
"A co ti řekla?"
Povzdychl si, upil ze sklenky, a zadíval se do krbu na poskakující plamínky, které připomínaly tanečníky na parketu. "Jsme jako oheň a voda, den a noc a ona by musela být mezi námi jako mlýnský kámen. Nemohla by jednomu stranit a zároveň nestranit druhému, což by jí ubližovalo."
"V tom má nejspíš pravdu, ale proč byste to neměli zkusit?"
"Za ty roky, Lorenzo, co mě znáš, kdy jsem měl ve svém životě štěstí?"
"Spíš by sis tu otázku měl položit zcela jinak, a sice proč si to štěstí neustále odepíráš. Vždyť jí miluješ."
"Myslíš?"
"Antonio, prosím tě, přestaň s tou svojí melancholií." Zavrčel otráveně Lorenzo.
"Když jsem byl v Paříži, skoro jsem na ní zapomněl."
"Tak to ti nevěřím." Odvětil Lorenzo. "Jinak bys mi nepsal v dopisech, že nechceš nic o Mozartovi slyšet věděl jsem, ž tím narážíš i na ni. Nejsem hlupák. Vsadím se, že když si zrovna nepracoval, myslel si na ni."
Antonio pevně sevřel svá víčka a pokoušel se svého přítele ignorovat.
"A nenamlouvej si nic jiného. Navíc, stačilo se na tebe dneska odpoledne jen podívat. Když si jí prvně po té dlouhé době zahlédl, ten tvůj výraz byl k nezaplacení."
"Lorenzo, mlč už." Zaúpěl zoufale, protože věděl, že měl jeho přítel pravdu. Po celou dobu, co byl v Paříži, skutečně na ni neustále myslel a skutečně se zoufale snažil zapomenout, jenomže sotva ji dnes spatřil, byl okamžitě ztracen.
"Mimochodem, když si odešel, seznámil jsem se tam s moc milým manželským párem a zvou nás zítra na čaj."
"Na takové věci nyní nemám náladu." Opáčil zatvrzele.
"Vážně? A co když ti řeknu, že je tam chodí navštěvovat jistá slečna Mozartová?"

Pozvání na čaj k manželům Schreimannovým se se především Antoniovi zdál poněkud zvláštní, ale ve směs šlo o velmi pozoruhodný manželský pár, který měl velkou oblibu v umění. Zajímali se o jejich novou operu, kterou psali k příležitosti oslav manželského páru a k jarním Salzburským oslavám.
Samozřejmě, že jim toho jak Lorenzo, tak Antonio příliš sdělit nemohli, protože jediný, kdo směl o celém představení něco vědět, byl samotný císař a nikdo jiný. Manželům ovšem stačilo i to málo, co jim prozradit mohli a předvídali jim zdárný úspěch. Byli to skutečně přátelští lidé.
Madam Schreimannová dokonce i hrávala na klavír, ale jak sama říkala, byla naprosto ztracený případ. A právě proto prý děkuje Bohu, že jí k sobě seslal muže, který má absolutní hluch a její hraní se mu líbí, přestože prý dělá značné chyby. Ale učí se a má k tomu prý i odborného učitele, tedy lépe řečeno učitelku, o které mluvila, jako o té nejlaskavější osobě se svatou trpělivostí, která jí kdy učila hudbě.
Antonio si samozřejmě správně domyslel, že jistě půjde o ni. Rozhodně muselo jít o ní. Vzpomněl si na ten sladký jeden jediný den, kdy spolu vyučovali. Bylo to dech beroucí, měla neuvěřitelný cit pro hudbu a dokonale uměla instruovat své žáky, takže si dovedl představit, že i když tato dáma o sobě tvrdí, že je neschopná, může si pod jejím vedením připadat jako hotový virtuóz.
Následně požádala madam Schreimannová o zahrání alespoň tedy nějaké skladby z jeho předchozí opery a protože věděla, že děj té opery nové, by měl být na motivy francouzské opery Tarare, požádala, zda by jim nemohl zahrát nějakou skladbu právě odtud.
"Antonio upřímně řečeno neměl rád, když musel takto hrát pro pobavení svého okolí, spíše upřednostňoval výuku a hraní při ní, nebo při zkouškách, skládání a podobně. Ale takto? V domácnosti? Připadalo mu to absurdní. Sotva však dohrál a sklidil potlesk madam Schreimannová spráskla ruce.
"Má milá, to je ale milé překvapení. Jak jsem ráda, že jste dorazila. Znáte se vůbec s těmito pány? Toto je maestro Salieri a toto maestro Da Ponte. Pánové, ráda bych vám představila, mou učitelku hudby, slečnu Mozartovou.
"Je mi potěšením. A jste velmi laskavá, že jste nás madam opětovně seznámila. Se slečnou Mozartovou se nicméně znám, jelikož pracuji s jejím bratrem na libretu k jeho nové opeře."
"Ach vskutku, to je nečekané a velmi milé překvapení." Zašvitořila madam Schreimannová. "A vy maestro se také se slečnou znáte?"
Měl pocit, že se topí. Nedokázal pořádně ani myslet. Sotva se tu objevila, měl co dělat aby se udržel na svém místě a tak zaryl své prsty do rohou a zamručel, že se spolu již viděli. Jen viděli, nic víc.
"Nerada ruším, máte hosty. Raději půjdu." Zamumlala, jakmile se s oběma muži pozdravila.
"Ale ne, Mariano, to mi nemůžete udělat, musíte si s námi dát čaj."
"Mariana? Toto oslovení neznám, abych pravdu řekl, jestli se nemýlím tak Váš bratr spíše upřednostňuje jiné oslovení, jak jen že to je? Aha už vím, Nannerl." Zašvitořil pobaveně Lorenzo.
"Ano, to je rodinná zdrobnělina. Wolfi jako malý neuměl vyslovit Mariana a tak mi raději říkal Nanny, to zvládal lépe, proto mě znáte spíš pod tímto oslovením." Zamumlala a zahleděla se na své prsty.
"Aha. To by mu bylo podobné." Dodal a více to již nerozváděl. Mezitím byla Nannerl usazená do křesla hned vedle jeho. To byl samo sebou Lorenzův nápad. Přirozeně. Nemohl si totiž odpustit svého přítele doslova mučit. Copak neví, že jenom její přítomnost ho pálí, nemluvě o její blízkosti. Bude mít co dělat, aby se udržel ji nechytit za ruku.
"Víte, zapomněla jsem totiž Marianě říct, že dnešní výuka nebude, ale když už je tu, je milé, že si s námi dá, alespoň šálek čaje. Mimochodem má milá, něco tu pro Vás mám. Myslím si, že Vám to udělá radost. Navíc, nemáte v dohledné době narozeniny?"
"Za dva měsíce." Zamumlala a zahleděla se opět na své prsty.
"Inu to nevadí. Dám Vám ten dárek rovnou. Já to totiž nemohu vydržet! Jsem netrpělivá, copak mi na něj povíte. Hned jsem tu, jen pro něj zaběhnu." Zašvitořila madam Schreimannová a byla v cuku letu pryč.
Antonio to již nevydržel a musel ji chytit za ruku. "Prosím, řekněte něco." Zamumlal a ona konečně vzhlédla a mohl s tak zadívat do jejích karamelových očí.
"Co bych měla říct?"
"Já se tě nevzdám." Zašeptal k ní.
"Prosím…" zamumlala. Lorenzo měl co dělat aby se udržel nesmát, protože ta absurdita jednání těch dvou ho dováděla k šílenství. Ovšem brzy na to musel nasadit opět vážnou rezervovanou tvář, protože opět přišla madam Schreimannová a nesla malou krabičku.
"Má milá, tady je to." Zamumlala a podala jí Nannerl.
Jemně od ní převzala krabičku, což také způsobilo, že ji Antonio musel velmi neochotně pustit. Otevřela jí a dlouze se zadívala dovnitř. Antonio jí nahlédl přes rameno. Byla to jakási zlatá drobná brož. Velmi malá a decentní s madonou uprostřed. Nic zvláštního na ní nebylo. Zasloužila by si daleko víc.
Ovšem místo poděkování a šťastných projevů se najednou rozplakala.
"Ach má milá, tohle mi snad děláte naschvál." Prohlásila madam Schreimannová pobaveně. "Zase jsem Vás tak dojala? Je to tedy ono? Říkala jsem mému manželovi, že to jistě bude ta brož, nebo jí velmi podobná, a měla jsem očividně pravdu."
"Nevím, co říct." Zašeptala mezi vzlyky. "Moc děkuji. Ani nevíte, co to pro mě znamená, Eloizo."
Lorenzo si spolu s Antoniem vyměnili nechápavý výraz.
"Moc se omlouvám. Já netušila…" začala se pomalu Nannerl všem omlouvat. Antoniovi to nedalo a podal jí svůj kapesník. Soustředil se na to, aby měl pokud možno nezaujatý výraz, aby náhodou v madam Schreimannové nevzbudil nějaké podezření.
"Copak jste to dostala?" nemohl si odpustit se zeptat Lorenzo. Ovšem Antonio mu byl za ten dotaz velmi vděčný, protože jeho samotného ta otázka doslova pálila na jazyku.
"Myslím, že není žádným tajemstvím, že dům rodiny Mozartových, byl vykraden." Chopila se slova madam Schreimannová. "Nedokážu pochopit, že ještě nedopadli viníky. Každopádně z domu zmizelo mnoho věcí a především cenností a právě tahle brož kdysi patřila madam Mozartové."
"Mé mamá." Zamumlala současně s ní Nannerl.
Teď už Antonio chápal, proč začala plakat. Kdyby jí tak mohl obejmout a utěšit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 26. června 2018 v 10:41 | Reagovat

Opakuji se, ale Lorenzo má s Antoniem svatou trpělivost. Ještě si vezme do parády Nannerl, aby ty dva dal konečně dohromady. :-D Zatím jeho žehlení Nannerl jenom trápí. Bude muset dostat ze stádia planých slibů a přejít na činy, protože jinak se Nannerl utrápí. :-)

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 26. června 2018 v 18:28 | Reagovat

[1]: :D tak to je hezké, že Lorenza pasuješ do takové role :D ostatně i já si ho tak představuji, asi by se měl takové role poradce pro ty dva ujmout což? :D
Inu nějaký čin by měl Antonio udělat??? Květiny, srdce, polibky a tak??? Něbo něco jiného? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama