29. Kapitola - Premiéra Salieriho

27. června 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Oslavy a jejich následná premiéra opery, která se měla odehrávat pod širým nebem se pomalu a nezadržitelně blížila. Byla to doopravdy neuvěřitelně velká výzva. Opera pod širým nebem? Kdo to kdy viděl? Copak žijeme v období velkého Řecka či Říma? Kdy se hrávalo jen tak venku? Dnes jsme přeci v jiné době? Pomalu uvažoval Antonio, ovšem panovníkovo rozhodnutí rozhodně změnit nemohl.
Zkoušky tedy probíhaly více než intenzivně. Samotní umělci, kteří měli ztvárnit předepsané role, byli z tohoto rozhodnutí zcela zmateni a bylo pro ně opravdu velmi náročné se přizpůsobit takovému otevřenému prostředí navíc s ne zrovna příhodnou akustikou.
Byl sice pro ně k této příležitosti postaven jakýsi improvizovaný stan, kde se hudba rozléhala, ale její zvuk byl jakýsi zastřený a místy se zdál až ztracený. Byla to neobyčejná práce, která se zdála téměř nemožnou.

Ovšem za co byl Antonio vděčný, byla neobyčejná práce na kulisách a kostýmech jeho herců. Na tom skutečně šetřit nemuseli a tak zaujmou diváky také pohledem na ono dění.
Premiéra se nezadržitelně blížila a jediné, co ho mrzelo, byl fakt, že se po několik následujících za sebou jdoucích týdnů neviděl s ní. V Paříži se na ní marně pokoušel zapomenout, ale jak mu jeho přítel Lorenzo připomenul, skutečně mu stačil jeden jediný pohled a věděl, že jeho snahy byly zcela marné. Přesto když nyní viděl svou divadelní hlavní hrdinku Aspasiu, měla kupodivu vždy její tvář. Přestože ji hrála italská diva Luisa Laschi-Mombelli.
Večer premiéry se pomalu ale jistě nachýlil a všichni významní návštěvníci včetně Císaře, jeho synovce s manželkou a dokonce arcibiskupa Colloreda, byli přítomní. Samozřejmě že si premiéru nemohli nechat ujít i místní šlechtici, také šlechtici, kteří přijeli za císařským dvorem z Vídně a také místní zbohatlé měšťanstvo. Což se šlechticům příliš nezamlouvalo, když se museli tím pádem tísnit na již pro ně nepohodlných místech.
Císař si ono početné publikum užíval. Nejen že tímto představením chtěl poučit svého synovce o tom, jak má vládnout, ale doufal, že si získá od místního obyvatelstva a také šlechty velkou podporu v boji proti turecké armádě, která ho nyní sužovala v Uhrách.
Potlesk byl doslova ohlušující. Císař byl z provedené opery nadšen a uchvácen. Arcibiskup se spokojeně pousmíval a následně všichni předávali své gratulace k úspěšné premiéře i skladateli. Jedním z mála, komu se však představení moc nezamlouvalo a to právě především po hudební stránce byl hrabě Zinzendorf, což byl jeden z těch nafoukanců, kteří bohužel určovali politický a společenský život ve Vídni. Ovšem aby svého jinak oblíbeného skladatele příliš nerozčílil, prohlásil, že za to jistě může místní špatná akustika.
Ke konci mezi všemi gratulanty se také objevil Mozart spolu s Da Pontem a světe div se se slečnou Mozartovou, v jejíž návštěvu celý večer urputně doufal. A nyní byla tu. Stála přímo před ním.
"Musím říct, že toto byla slušně odvedená práce. Pracovat na tak akusticky nehostinném místě a předvést tu toto." Zašvitořil povzbudivě a s úsměvem na tváři Mozart. "Musím říct, že máte můj obdiv Maestro Salieri." Pronesl vesele a smekl mu poklonu. "Ovšem nerad bych ubral také pocty zde, příteli, Da Pontemu, který odvedl vskutku obdivuhodnou práci. Příteli, blahopřeji." Dodal jedním dechem.
"Souhlasím Mozarte, že je to dnes večer nás obou. Lorenzo, děkuji." Dodal Antonio, přestože měl jisté potíže odrhnout svůj zrak od ní.
"Sestřičko, chtěla bys k tomu také něco dodat?" zeptal se jí Mozart a chytil jí za ruku. Jak rád by chytil za ruku spíše on jí.
"Maestro, bylo to velmi impozantní představení." Zamumlala, ale působila, že by ráda ještě něco dodala, místo toho však raději mlčela. Proč? Chci vědět, co si o tom myslíš, a tím myslím doopravdy. Proč nic neříkáš? Bylo to tak zlé? Nebo máš obavu se vyjádřit, protože je zde tvůj bratr? Proč? Přesto Antonio nevyslovil ani jednu palčivou otázku a místo toho jí poděkoval.

Večírek po úspěšné premiéře v arcibiskupském paláci započal. Císař se náramně bavil, a jakmile zmizel arcibiskup v útrobách svého paláce, začala se oslava ještě více stupňovat a již tak uvolněné mravy, byly ještě uvolněnější. Dokonce i císař se bavil více, než bylo u něj zvykem.
Salieri se ovšem nebavil. Notnou chvíli seděl sám u stolu a občas mu někdo přišel pogratulovat, ale on tu samotu vyloženě vyhledával. Tyhle večírky mu lezly neskutečně na nervy. Koho ovšem nečekal, že by za ním přišel, protože se ani neobjevil mezi četnými gratulanty ihned po opeře, byl hrabě Rosenberg.
"Musím říct, že to bylo povedené divadýlko." Pronesl se svou škrobenou intonací.
"Jestli se vám to nelíbilo, můžete to říci rovnou. Nepotrpím si na nějakou chválu." Odvětil rozmrzele Antonio a napil se ze své téměř netknuté sklenky šampaňského.
"Ale já jsem přeci nemluvil o té Vaší opeře, drahý příteli." Dodal vesele Rosenberg a spiklenecky si k němu přisedl blíž. "Ale o tom vašem setkání se slečnou Mozartovou. Už minule jsem si všiml, že jste spolu s ní zmizel. Musím říct, že jsem nečekal až tak velké zanícení do boje proti Mozartovi. Jeden by čekal, že jste po návratu z Paříže změnil názor, ale jak vidím, pracujete na svém plánu ke zničení Mozarta a jeho sladké sestřičky velmi dobře."
Měl sto chutí ho něčím praštit. Přesně kvůli takovým řečem ztratil lásku svého života a rozhodně svou chybu nemíní opakovat. "Poslyšte, hrabě, je mi jedno co si o mě myslíte, nebo proč za mnou slídíte, ale slečnu Mozartovou z toho všeho laskavě vynechejte."
"Ale, ale?" zasmál se upřímně Rosenberg. "Snad jste nepodlehl jejímu kouzlu, můj milý příteli, to by mě mrzelo." Bavil se dál na jeho účet.
Antonio ho nemilosrdně provrtával svým vražedným pohledem.
"Ale, no tak, Salieri, přece jste se do ní nezakoukal? Taková absurdní hloupost. Myslel jsem, že jste prozíravějším."
"Myslím, že už půjdu." Prohlásil rozhodně a zvedl se ze židle.
"Skutečně mě bavíte, příteli. Jestli je opravdu pravda, že k té Mozartové skutečně něco cítíte, pak je mi Vás upřímně líto. Pochybuji, že kdy budete s ní. Jste opravdovým tragickým hrdinou, jakého nalézáte ve svých operách. Žena, kterou nikdy nebudete mít. Jak smutné." Zasmál se upřímně Rosenberg, a kdyby nebyl Antonio slušně vychovaným kavalírem, as by se Rosenberg do Vídně vracel s rozbitým nosem.
"Hezký večer i Vám." Místo toho všeho raději na něj zavrčel a odešel do davu. Byl to poměrně hlučný dav, aby také ne, lidé se neskutečně bavili, pili mu na zdraví a provolávali sláva, a kdesi cosi. On je ale vůbec nevnímal. Měl pocit, že prochází světem prázdnoty. A na jejím konci spatřil drobounké světlo v podobě její postavy, která se mu zjevila před očima doslova z ničeho.
"Slečno Mozartová." Oslovil ji jemně. Slabě se k němu otočila čelem.
"Maestro Salieri." Pronesla klidně a uklonila se.
"Co tu děláte, tak sama?" musel se zeptat, jelikož tu opravdu byla samotnou. Její bratr byl opět, kdo ví kde a jelikož se Salzburské fámy a řeči ještě nerozplynuly, pravděpodobně, nikdo s ní nechtěl hovořit.
"Bratr se signorem Da Pontem šli řešit jeho operu, kterou plánuje uvést v Praze. Mají tam nějaké věci k řešení, týkající se hudby a libreta, však to jistě znáte." Pronesla a otočila se k němu zády a vzala si do ruky pralinku.
"Jistě." Souhlasil s ní a chytil jí za její druhou ruku. "Mohl bych s Vámi mluvit?" zeptal se jí a ona na něj pohlédla svýma karamelovýma očima.
"Vždyť spolu mluvíme." Dodala a kousla do pralinky. Kousek čokolády jí ulpěl na rtu.
"Myslím o samotě."
"Nikdo si nás nevšímá." Odvětila.
"Prosím." Zaúpěl a tak ho následovala do jednoho menších salonků. Sotva se za nimi zavřeli dveře, okamžitě jí vzal tvář do svých dlaní a políbil ji. Sladká chuť z pralinky jí ulpěla na jejích hebkých rtech. "Nemáš tušení, jak dlouho už jsem tohle chtěl udělat." Zašeptal jí, když se od jejích rtů dokázal odtrhnout. Opřel si své čelo o její a těžce oddychoval.
"Možná, že mám." Zašeptala.
Prudce otevřel své oči a pohlédl do těch jejích. Byly nevýslovně krásné, doslova se topil v jejich karamelové záři a lesku.
"Já… nevím, co říct. Tolik jsem si přál, abys tu dnes večer byla. A ty si doopravdy přišla. Bál jsem se, že tě tu neuvidím."
"Nechat si ujít velkou premiéru maestra Salieriho?" Pronesla vesele a rozpustile. "Myslím si, že to by byla osudová chyba." Nakazila ho svým úsměvem a také se pousmál.
"Líbilo se ti to?"
"Velmi." Zamumlala slabě. Chtěl jí znovu políbit, ale zarazila ho svou dlaní, kterou mu položila na ústa. "Avšak víc ode mě nežádejte, maestro, moc Vás o to prosím."
"Nerozumím." Zamumlal sklesle.
"Jsme moc rozdílní lidé, patřící do jiných světů." Vysvětila klidně.
"V čem jsme jiní? Oba dva přeci milujeme hudbu, vyučujeme hudbu, a milujeme jeden druhého. Nebo se snad mýlím?"
"I kdyby to tak bylo, nic to nemění na faktu, že se již pravděpodobně nikdy neuvidíme." Odvětila smutně.
"Proč bychom se už neměli vidět?"
"Protože jsem Mozartová. A tn spor mezi Vámi a mým bratrem se pravděpodobně nikdy nezmění."
"Složili jsme spolu přeci společnou skladbu. Zase tak černě bych to neviděl. Respektujeme se navzájem a myslím si, že kolegyální úcta mezi námi také nějaká snad je."
"To ano."
"Tak vidíš, má rozmilá." Zamumlal a opět ji k sobě jemně přivinul. Vůně jeích vlasů byla doslova opojná.
"To nic nemění ovšem na faktu vaší vzájené nesnášenlivosti. Můj bratr by neunesl, kdybych mu řekla, že jsem se do Vás zamilovala."
"Jak sladce to říkáš."
"Neposloucháte mě." Zavrtěla hlavou.
"Ale ovšem, že tě poslouchám, má nejdražší."
"Jen slyšíte, co slyšet chcete." Zaúpěla zoufale a smutně si povzdychla. "A i když nás to bude oba dva nejspíš nějakou dobu bolet, musíme to ukončit. Buďme přátelé."
"Ale já bez tebe nemohu být."
"Musí to tak být. S bratrem odjíždím do Prahy na uvedení Dona Giovanniho. A pak se uvidí, kam mě cesty Páně zavedou. Možná do Vídně…" Jeho oči se rozzářily. "A možná také ne. Musím vypomoct Constanze s malým synovcem."
"Neber mi prosím naději. Slibme si, že se ještě uvidíme. Až se vrátíš do Vídně, jistě se někde setkáme."
"Nerada bych slíbila něco, co bych nemusela splnit."
"Prosím tě o to." Zašeptal k ní a políbil jí. Byl to možná jejich poslední polibek, do kterého dal veškerou lásku, něhu, vášeň, které byl kdy schopen.
"Dobrá. Slibuji."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 27. června 2018 v 13:38 | Reagovat

Salieri se pochlapil. Povedla se mu další premiéra (gratulace i pro Lorenza, nezapomínám na něj :D) a poslal Rosenberga do háje. :D Hm, bylo by zajímavé vidět Salieriho reakci kdyby nebyl "slušně vychovaným kavalírem". :D :D
Nannerl je v tom aš po uši. "Dáma protestuje příliš mnoho" a přitom... od minulé kapitoly pookřála o něco víc. :-)

Co bude dál? Další kapitolu, prosím! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama