30. Kapitola - Pražský Don Giovanni

1. července 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Stověžaté město Praha bylo opravdovou metropolí, jaká neměla obdoby. Skutečně svému přízvisku, stověžaté město dělala čest. Nannerl sem sice neochotně, přesto s velkou dávnou zvědavosti dorazila. Nejvíce byla zvědavá na svého malého synovce Karla. A dalo by se říct, že to byla láska na první pohled. Bylo to roztomilé dítko. Velmi veselé a mazlivé. Sotva si ho Nannerl pochovala, bylo jasné, že budou téměř nerozluční.
"Vidíš to Nannerl, já ti říkal, že mu chybíš a ty si mi to nevěřila." Prohlásil naoko uraženě Wolfi a Constanze na něj nechápavě hleděla. Svou drahou ženu chytil kolem ramen a políbil jí.
Maličký byl doslova kouzelný. Měl velká veselá očka po svém otci a jemná plná ústa po své matce. Nos měl typicky Mozartovský. A ty ručičky, ach byly doslova k zulíbání.

Constanze byla ovšem z Nannerlina příjezdu více než nadšená, protože jí péče o malého neobyčejně vyčerpávala a už si chtěla trošku odpočinout. Wolfi jí navrhl, že by se mohli projít po nábřeží Vltavy a tak se odebrali do města. Nannerl tedy zůstala sama s maličkým který, ovšem nečekaně začal plakat.
S dětmi zkušenostmi neměla a tak nevěděla, co by potřeboval. Podívala se, zda nepotřebuje vyměnit plínku, ale to ne. Než Constanze odešla, dala mu najíst, takže hlad mít nemohl. Zbývalo jí tedy jediné, pokusit se ho uspat. Jenomže jak se uspává takové malé dítě? Říkává se, že se má broukat ukolébavka, ale Nannerl si žádnou nemohla vůbec vybavit. Položila malého do kolébky a začala houpat, ale začal spíše více plakat a přičet na celý svět a tak ho raději vzala do náruče a začala ho konejšit. Začala si nepřítomně broukat nějakou melodii, která jí uvízla v hlavě a ani nevěděla, co si to brouká. Malému se ale očividně líbila a tak pomalu ale jistě začal v jejích rukách usínat. Když ho ukládala do kolébky, uvědomila si, odkud tu melodii zná. Byla to árie ze Salieriho Axura.
Ach Propáníčka, copak na něj nepřestane myslet? Jen si na něj vzpomněla, vybavila se jí vzpomínka na jejich chvilku v parku a roztřásla se z toho ani nevěděla proč. Byla zmatená. Dlouho nad svým uvažováním však přemýšlet nemohla, protože se mezitím vrátil Wolfi spolu s Constanze.
Oba dva byi doslova u vytržení, když zjistili, že si Nannerl neobyčeně dokázala poradit a malého uspala bez nejmenších potíží. Cosntanze prohlásila, že jí uspání malého kolikrát trvá i dvě hodiny, protože není schopná přijít na to jak ho ukonejšit. Když prý mu začne broukat, začne nepřirozeně ječet, protože jak je vidno, je očividně po svém tatínkovi, a vadí mu špatná intonace, protože zpívat a ani broukat neumí.
Wolfi se upřímně zasmál a prohlásil, že to je zhola nemožné, a jistě zpívat umí. Ale tím ji chtěl jen uchlácholit poté, co se tak neuvěřitelně rozesmál.

Premiéra Dona Giovanniho prý měla veliký úspěch, ale Nannerl ji neviděla. Constanze totiž využila té příležitosti, že je tu s nimi a premiéry se zúčastnila ona. Však jí to také Nannerl nezáviděla, dokonce jí k tomu spíš přinutila, protože se jí upřímně řečeno nikam nechtělo. Druhý den už jí ale ona opera čekala. Samozřejmě že chtěla svého bratříčka podpořit, ale neustále myšlenky na Salieriho jí moc onu soustřednost neumožňovaly.
Bylo to nádherné představení. Nakonec se s velikým úsilím Nannerl zasoustředila na děj opery, který byl dech beroucí, a k závěru měla husí kůži z hrůzy nahánějících scén. Tedy jí takové připadaly. Byly naprosto dokonalé, ale bála se. Ono vyobrazení démonické oživlé sochy, která kráčí na večeři k Donu Giovanni, to prostě nebylo nic pro ni. Ta představa jí opravdu nepřidala. Bála se, že až půjde večer domů s Wolfim ruku v ruce, bude se ohlížet po každé soše, kterou zahlédne zde v Praze snad na každém nároží a bude se po ní ohlížet, zda se nezačíná pohybovat a nebude ji chtít také odnést někam pryč.
Spolu s ní v Lóži seděl také Maestro Da Ponte, který se díval střídavě na ni a střídavě na ono představení. "Je to vskutku monstrózní, že?" Pronesl po chvilce ticha, kdy sem u už zazdálo, že příliš dlouho zadržuje dech.
"Ano." Zamumlala slabě a opět upoutala svou pozornost dění na jevišti. Pak také pohlédla na svého bratříčka, kterého viděla z boku a plně se soustředil na dění na jevišti. Byl v extázi, ve svém světě, kde žila jen jeho hudba a on.
Da Ponte jí na konci musel dokonce chytit za ruku, jinak by snad úlekem nadskočila. "nelekejte se." Zamumlal pobaveně. "Je pravdou, že je to trošku děsivé, ale rozhodně se bát nemusíte."
"Je to opravdu živé."
"To on Váš pan bratr umí." Zamumlal a oba dva se přidali k bujarému potlesku v sále. Lidé vstávali a provolávali sláva. Bylo to neuvěřitelné. V životě Nannerl takové nadšení neviděla. Dokonce i ve Vídni jí připadalo publikum přespříliš ukázněné. Tohle byla čirá euforie z dokonalého zážitku.
Večer se ještě Wolfi zdržel, aby si mohl opět užít ovace a když už chtěli odejít, zarazila je ve dveřích vysoká, štíhlá a neobyčejně uhrančivá žena.
"Dobrý večer Wolfgangu, skutečně neobyčejné představení." Zašvitořila zpěvně a Wolfi se rozzářil.
"Aloisie, jaké milé překvapení." Pozdravil se s ní, nejprve působil zaraženě, očividně ji nečekal, ale pak zavrtěl hlavou a usmál se na ní, tak jako se usmívá na Constanze. Nannerl připadala odněkud povědomá.
"Wolfi, ach, jak ráda tě zase vidím." Zašvitořila svým jemným vysokým hláskem a zamrkala svýma velikýma očima. Nezapomněla ho také líbnout lehce na tvář.
"Rád bych ti představil mou sestru Marianu." Zamumlal poté, co si uvědomil, že je jak Nannerl tak také Da Ponte pozorují a naprosto zmateně tápou, kdo že má být ona dáma. "Mariano, toto je Aloisie Langeová rozená Weberová, sestra Constanze." Nannerl nemohla uvěřit svým očím. Tato žena byla jako ze snu. Ne že by Constanze byla ošklivá, to ani v nejmenším, jen jak bylo vidět, každá z děvčat měla jistý neobyčejný půvab a tahle z nich byla očividně tou nejkrásnější a jistě to i sama moc dobře věděla, jelikož pohledy všech mužů se k ní stáčely jako nějaké loutky. Byla až děsivě krásná.
"Ráda Vás poznávám." Sotva ze sebe vypravila Nannerl a uklonila se.
"I já Vás." Zašvitořila a usmála se na ní.
"A toto je můj přítel a libretista Lorenzo Da Ponte." Prohlásil vesele a oba dva představil. Co ovšem Nannerl neobyčejně vyvedlo z míry, byl výraz tváře Da Ponteho. Byl naprosto šokovaný a vyvedený z míry.
Nebyl to právě před chvílí on, kdo jí držel za ruku, aby nevyskočila z lóže? Nyní by spíš potřeboval chytit za ruku spíš on.
"Rád Vás poznávám, madam." Pronesl okamžik na to a vtiskl jí polibek na ruku.
"Nesmírně mě těší. Hádám-li správně, je toto úctyhodné dílo, také vaším výtvorem?" zeptala se jemně.
"Ano." Odpověděl a pořád na ni hleděl, jakoby viděl jen nějakou představu. Nannerl sem u nedivila, skutečně působila jako bytost z jiného světa.
"Ale, přeci tu nebudeme jen tak stát, pojď s námi, Aloisie, Constanze tě jistě mile ráda uvidí." Zamumlal a než někdo stačil cokoliv říct, už byly na cestě domů.

Constanze byla ze sestřiny přítomnosti poměrně nesvá. A rozhodně jí to nikdo nemohl mít za zlé, vždyť přeci každý věděl, co pro Wolfiho kdysi Aloisie znamenala. Stačilo si jen vzpomenout, co to provedlo s otcem, když zjistil, do koho se Wolfi zakoukal. Nevyhovující partie.
"Jen z pouhé zvědavosti, sestřičko, ale copak děláš v Praze." Oslovila ji Constanze, jakmile se přivítali a nachystala všem přítomným pohoštění.
Její věčný úsměv náhle pohasl. Sklopila své veliké oči ke svým sepjatým rukám. "Máme teď s mým chotěm jisté manželské potíže." zamumlala jemně.
"To je mi líto, drahá sestřičko." Pronesla soustrastně Constanze, přestože na jejím hlasu nebylo nijak zvlášť znát, že to myslí upřímně.
"Děkuji." Zamumlala Aloisie a upila ze svého šálku.
"Ale kdepak máš malého?" pokračovala Constanze zvědavě.
"S manželem. Myslí si, že jsem při jeho výchově absolutně neschopná, takže jen ať si to nyní vyzkouší sám, že to není nic jednoduchého." Pronesla s nepokrytým množstvím jedu v hlase, ale Nannerl v onom oslovení slyšela i osten zoufalství. Jistě to nebude tak, jak tu Aloisie říká. "Promiňte mi tu upřímnost, ale jsem jen z toho všeho rozčilená. Změňme raději téma, má drahá sestřičko, už i ty jsi matkou, jaké to je?"
"Och, náročné, ale neztěžuji si. Dítě je opravdové požehnání." Sotva to dořekla, začal malý v kolébce plakat.
"Je to silný chlapík." prohlásila Aloisie pochvalně a vydala se se svou sestrou podívat na svého synovce. Nannerl je pomalu následovala, ale to jenom proto, že nechtěla překážet Wolfimu a Da Pontemu v jejich rozhovoru, ke kterému jí beztak nepotřebovali.
"Ale to se podívejme, je celý po tatínkovi." Prohlásila vesele Aloisie, jakmile ho vzala od náručí. Malý se rozkřičel a ona se pousmála. "O něj strach mít nemusíš, ten je zdravý jako buk." Prohlásila s úsměvem na tváři a začala mu broukat konejšivou melodii. Šlo jí to rozhodně lépe nežli Nannerl. Ta z toho pocítila drobný záchvěv žárlivosti, ale byla v tu ránu vyléčená, když se malý opět nanovo rozkřičel a počůral se Aloisii v náručí.
"Propáníčka!" vykřikla Constanze a vzala jí malého z náručí. Aloisie zoufale hleděla na své šaty, ale pak se náhle zcela nečekaně rozesmála.
"Ale to nic." Hlesla vesele. "Je to přeci dítě, za tohle nemůže. Ale pro příště, Constanze, nechávej mu plenu, aby nemusela návštěva dopadnout podobně jako já."
"Aloisie, odpust. Ty šaty ti vyperu, jistě byly drahé a vůbec…"
"S tím si přeci nedělej starosti, Constanze." Zašvitořila nevinně a zamrkala svýma velikýma očima. "Mám jiné šaty, a vůbec měla bych už jít. Pokud by ot však nevadilo, ráda bych Vás ještě navštívila."
"Ale jistě, jsi tu vítaná." Dodala Constanze, ale nezněla tak nadšeně a zdvořile, jak by měla.
"Jsi milá." Zašvitořila Aloisie, která si toho snad ani nevšimla a odplula kamsi pryč.
"To tedy bylo ponižující." Zamumlala Constanze a upřímně si oddychla. "Nejsem ráda, že tu je."
"Proč ne?" nedokázala se nezeptat Nannerl, jakmile ty dvě spolu osaměly.
"Copak nevíš, že byl do ní tvůj bratr zamilovaný?"
"Ale to bylo přeci dávno." Odvětila vesele.
"Možná, ale ty si neviděla ten jeho výraz ve tváři, když dnes s ní přišel domů? Zbožňuje ji stále. Aby také ne. Paní dokonalá." Zavrčela skrze zuby.
"Constanze, snad nebude tak zle. Wolfi přeci miluje tebe."
"To ano, ale mám strach, že na ní pořád nezapomněl."

Druhý den je Aloisie navštívila znovu k velké nelibosti Constanze, ale zdálo se, že jsou její obavy opravdu zbytečné. Wolfi se s Aloisií přirozeně bavil, ale přitom nezapomněl sem tam líbnout Constanze na líčko, plácnout jí nečekaně přes sukni, a s Aloisií hovořil jen o práci. Navrhl jí, zda by nejela s nimi do Vídně a nechtěla si zahrát v jeho Donu Giovannim roli Dony Anny. S čímž samozřejmě souhlasila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama