31. Kapitola - Vídeňská premiéra

4. července 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Dnešní kapitolu bych ráda opět věnovala dvěma dámám, kterým vděčím za mnohé. Adele a Lotte, kapitola jen pro vás.

Ve Vídni si svět běžel svým životem. Antonio se opět účastnil schůzky vedoucích společnosti Tonkünstler-Societät, kterou založil jeho učitel maestro Gassmann a která se starala o penzijní fondy na podporu žen a dětí hudebníků. Tuto společnost prakticky Antonio po smrti svého mentora vedl, i když tuto pozici statutárně užíval maestro Giuseppe Bonno, dvorní kapelník, který bohužel náhle skonal, vzhledem k jeho věku se to také velmi brzy očekávalo. Nikoho tedy vůbec nepřekvapilo, když se rada společnosti rozhodla zvolit právě na jeho místo Antonia.
Což nebyl jediný titul, který po Bonnovi takříkajíc zdědil. Další překvapení ho čekalo na císařské audienci, kdy byl jmenován dvorním kapelníkem, což také nikoho zcela vůbec nepřekvapilo. Tuto pozici zastával dlouhá léta jako šedá eminence, která tahá za nitky a tak věděl, do čeho jde, bohužel.

Nebyla to pozice, kterou by si pro sebe přál. Měl plno jiných zaměstnání, které ho zcela plně vysilovaly, jako například vedení italského kruhu v divadle, kdy byl pro italské umělce něco jako vůdce.
Práce ho teda zcela zavalila, a aby toho neměl málo, ještě chodil každý večer dirigovat Axura. Na jednu stranu ovšem toto pracovní nasazení uvítal, protože ho alespoň odvádělo od myšlenek na ni. Proč ho pořád jen odmítá? Co ji k tomu vede? Tyhle myšlenky ho neustále pálily, ale zatím neměl příležitost je vyslovit nahlas.
Nyní ho čekala opět jedna z mnoha povinností v z nové pozice, a sice uspořádání dalšího výročního dobročinného koncertu, díky kterému se vydělají peníze do společného fondu pro umělce. Nebylo to nic jednoduchého, hlavním klíčem bylo přilákat významné umělce, kteří mají ve společnosti nějaké jméno a prestiž, a kteří přitáhnou co možná nejvíce lidí.
Jedním z nich by mohl být i právě Mozart. I když se to Antoniovi příliš nezamlouvalo, musel si připustit, že ten muž je doslova magnetem společenské smetánky, vzhledem k tomu, že ho má císař kupodivu v oblibě, přestože uveřejnil Figarovu svatbu.
Antonio se tedy odhodlal mu napsat list, ale bál se že bude odmítnut, a to nejen proto, že ho o to požádá on sám, i když z pozice prezidenta společnosti, ale také proto, že je nyní v Praze. Jaké ho tedy čekalo překvapení, když mu Mozart nejenže velmi záhy odpověděl, ale dokonce souhlasil s tím, že se onoho koncertu účastní a složí pro něj něco speciálního.
To ho ani nepřekvapilo. Mozart měl vždycky něco v kapse. Ale to nebyl jediný člověk, kterého měl Antonio na seznamu. Vybíral i mezi ostatními významnými hudebníky a samozřejmě musel také vybrat něco ze svého repertoáru. Momentálně ho sice zaměstnávala práce na jeho nové opeře s názvem La Cifra.
Bylo to vlastně jen přepracování jeho starší práce, kterou kdysi složil pro Řím, ale jeho nové zaměstnání ho zcela vyčerpávalo. Navíc Turecká válka ani nepomáhala na domácím poli. Axura císař využil jako jakýsi tahák společenské smetánky k tomu, aby mohl začít verbovat muže do války, což se mu bohužel dařilo.
Císař samozřejmě odjel i se svým plukem na východ, aby byl přítomen na bitevním poli a tím si získal respekt a uznání od svých vojáků, což bylo to hlavní.
A tak se stal jakýmsi jeho zástupcem hrabě Rosenberg, který nyní rozhodoval absolutně o všem. Díky němu měl tedy Mozart značné potíže, protože chtěl uvést svého Dona Giovanniho, ale Rosenberg ho tak strašně nenáviděl, že mu to zatrhl. Nebýt toho, že byl Antonio upřímně řečeno na jeho dílo zvědavý, a tak se za něj přimlouval, málem by o svou vídeňskou premiéru Mozart přišel. Ostatně s Rosenbergem nebyl ve křížku jen Mozart, ale i další a občas i Antoniovi přidělával jednu vrásku za druhou. Bylo opravdovým štěstím, že věděl, jak ho obměkčit, či přimět věci vidět zcela jinak.

Večer Mozartovy premiéry Dona Giovanniho si společenská smetánka rozhodně nemohla nechat ujít. Rosenberg samo sebou seděl opět v lóži spolu se Salierim a poskakoval na své židli jako čertík z krabičky. Spolu s nimi tam velmi neochotně seděl Da Ponte. Což o to, rád by seděl v lóži jen s Antoniem, ale s Rosenbergem k tomu? To bylo na něj příliš. Navíc neustále něco drmolil v tom smyslu, že se tohle vůbec nemá uvádět, protože to jistě bude zase nějaká Mozartovská fraška, která poškodí akorát majestát.
Da Ponte se jen na něj mračil a vůbec se celý večer choval nějak podivně. Už jen tím, jaké měl řeči, než oba dva vešli do lóže. "Připrav se příteli na nejhorší," a podobné řeči vedl už od té doby, kdy ho Antonio vyzvedl před jeho domem. Co by mohlo být tak strašného? Sám věděl, že je Mozart neuvěřitelným skladatelem a Da Ponte mu složil dokonalé libreto, o tom neměl nejmenších pochyb, navíc věděl, že se má jednat o tragédii, tak co by ho mohlo ještě překvapit a být tím nejhorším?
Věděl, že v Praze opera sklidila nebývalý úspěch, ale co si budeme povídat, to i jeho Figarova svatba. O tom moc dobře věděl. A i když to nerad přiznával, tak Figarova svatba byla dokonalá a hudba doslova nadpozemská. A jak znal Mozarta, tak ten spíš sám sebe překonává, nežli naopak.
V lóži zatím Rosenberg pořád jen mluvil a mluvil, a byl Antonio opravdu nevýslovně rád, když se konečně objevil mezi orchestrem také Mozart a představení mohlo započít.
Antonio si opět nemohl nechat ujít příležitost zahledět se do lóže Mozartových. Byla tu. Byl moc rád. Rád by si s ní po představení pohovořil, bude-li mít vůbec příležitost.
Hudba byla od prvních tónů naprosto fascinující, dramatická a ponurá zároveň. Měla neobyčejnou hloubku, ale to ho opravdu skutečně nepřekvapilo. Bylo mu jasné, že půjde o fenomenální dílo.
Ovšem jaký šok ho čekal chvíli poté, co opera započala své první jednání. Jeho oči nemohly uvěřit tomu, co vidí. "Theresa," zašeptal skrze rty. Rosenberg si ničeho nevšiml, zato Da Ponte se ke svému příteli naklonil blíž.
"Já ti říkal, aby ses připravil na nejhorší." Zamumlal mu do ucha.
Ale tohle bylo přeci nemožné. Absolutně nesmyslné. Tohle nemohla být pravda. Musel usnout. Už na začátku představení musel usnout. Promnul si své oči a opět zaostřil na jeviště. Ale ano skutečně viděl to, co viděl. Na jevišti se mezi obsazením objevila v podobě Donny Anny jho mrtvá manželka.
Tohle bylo přeci zhola nemožné. Ano bylo pravdou, že byl v poslední době velmi unavený a dalo by se říct, že i přepracovaný, ale aby viděl ducha své zesnulé ženy v Mozartově představení, to sem u ještě nestalo. Ano občas fantazíroval o jeho sestře, která ho ve snech provázela v jeho operách, kdy ztělesňovala dané role, ale byla to přeci jen ona. Očekával by tedy, že uvidí spíše ji, nežli svou mrtvou manželku.
Přeci už na ni zapomněl, nebo se snad mýlil? Má tohle být snad nějaké znamení od Boha? Chce mu snad něco sdělit? Jak jen tomu rozumět?
"Mluvil jsem totiž přesně o tomhle." Dodal Da Ponte na srozuměnou a Antonio se na svého přítele podíval.
"Ty si o tomhle věděl?" zeptal se ho nechápavě a zároveň co možná nejtišeji, aby je nezaslechl Rosenberg.
"Přirozeně. A musím říct, že když jsem se s ní viděl poprvé, také jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Vypadá naprosto stejně jako tvá Theresa."
Opět se zahleděl na jeviště, kdy z něj právě odcházela do zákulisí. Stačil jí ještě spatřit, ale nemohl uvěřit vlastním očím.
"Kdo je to?" nemohl se nezeptat.
"Aloisie Langeová, Mozartova švagrová."
"Chceš mi říct, že je příbuzná s jeho manželkou?"
"Sestra, abych byl přesný. Když jsem jí prvně zahlédl, také se mi tomu nechtělo věřit, ale je to tak."
Po zbytek celého představení jen Antonio konsternovaně hleděl na jeviště a sledoval, jak se jeho mrtvá manželka pohybuje po jevišti. Ať si kdo chce, říká, že to není ona, tohle je jeho Theresa, o tom nemůže být pochyb.
"Představím tě, jestli chceš." Pronesl Da Ponte, těsně před koncem představení. "Ale radost mi to zrovna dvakrát velkou neudělá. Myslel jsem, že si už na Theresu zapomněl."
"To také ano," přisvědčil. "Ale rád bych se s ní poznal, rád bych věděl, zda je to opravdu někdo jiný."

A tak po slavnostní premiéře, která moc valný potlesk u publika nesklidila, se konečně Antonio mohl setkat s přízrakem ze své dávné minulosti. Mozart seděl poměrně otráveně mezi svými umělci, když dorazil Antonio spolu s Lorenzem mezi ně.
"Maestro, jaké milé překvapení." Zašvitořil Mozart a ihned ho chytil za ruku a přátelsky se s ním vítal. Kdo by to byl řekl, že zrovna on, ho bude tak srdečně vítat.
"Ale jistě, Mozarte, bylo to opravdu skvělé představení. Avšak domnívám se, že pro Vídeňské publikum příliš náročné a děsivé."
"Ale Vám se ot líbilo, že?" nedal se odbít.
"Ovšem." Přitvrdil a pak se ohlédl po přítomných umělcích. Skutečně tam seděla, jako přízrak.
"Rád Vás představím." Pronesl Wolfi, jakmile si všiml jeho pohledu. "Toto je má švagrová madam Aloisie Langeová."
"Nesmírně rád, Vás poznávám, madam." Pronesl Antonio a políbil jí na ruku. "Jste skutečně fenomenální zpěvačka."
Rty měla plnější, lícní kosti trošku vystouplé, ale tvar očí i jejich barva byly naprosto identické. Nos byl o malinko menší, ale jinak byla naprosto stejná.
"A tohle je maestro Antonio Salieri." Představil zase Aloisii jeho. "Je to jak jsem slyšel čerstvě jmenovaný dvorní kapelník."
"Ach." Povzdychla si překvapeně Aloisie a usmála se na něj o poznání více, než předtím. "Je to čest Vás poznat, maestro." Zašvitořila svým jemným hláskem. Bylo pravdou, že ten měla poněkud zvučnější Aloisie, ale byla to trénovaná zpěvačka, a tak se nebylo čemu divit.
"Ještě jsem neměl příležitost Vám pogratulovat k nově nabitému titulu." Pronesl opět Mozart a podal mu ruku.
"Vážně není k čemu gratulovat, Mozarte." Odvětil sklesle. "Je to jen spousta práce navíc."
"A proto jsem rád, že se dvorním kapelníkem nikdy nestanu." Pronesl nanejvýš vesele. "Je to moc svazující a zodpovědná funkce a já se raději věnuji skládání."
"To máme společné. Ale někdo tu práci dělat musí."
"To souhlasím, a nikdo by se na ni nehodil víc, nežli Vy." Antonio vážně přemýšlel nad tím, zda to Mozart skutečně myslí vážně, nebo si z něho utahuj, tak jako tak se s ním o to nepřel a poděkoval mu.
"Rád jsem Vás poznal, madam, Mozarte, uvidíme se na koncertu, doufám, že jste nezměnil svůj názor, a přijdete."
"Jak bych jen mohl odmítnout takovou nabídku, je to pro mě čest, se toho setkání zúčastnit. Budu tam Maestro."
"To rád slyším. Sbohem."

Lorenzo se sice chtěl ještě zdržet, ale tak nějak tušil a vycítil, že ho dnes večer bude jeho věčně zachmuřelý přítel potřebovat více než zklamaný Mozart, kterému se nevyvedla premiéra, tak jak si představoval.
"Antonio, počkej na mě." Zavolal na něj, když spěšně sbíhal schody z divadelní budovy a užuž pospíchal do svého kočáru.
"Nevím, proč bych měl." Zavrčel na něj a práskl mu dvířky před nosem. Ale Lorenzo se nenechal odbýt a přisedl si k němu, i když si to jeho přítel očividně vůbec nepřál.
"Mluv se mnou." Poručil mu, jakmile se za ním zavřely dvířka a kočár se rozjel do setmělé Vídně.
"A proč bych měl? Co ode mě vlastně chceš slyšet Lorenzo? Že se mi zastavil dech? Že mi tluče srdce jako o překot? Nic z toho se neděje, jestli tě to zajímá. Je to jen žena, která je Therese nevýslovně podobná, ale tím to končí."
"Nečekal jsem, že budeš tak přímý a že budeš k tomu přistupovat takhle odměřeně."
"A jak bych k tomu měl přistupovat, podle tebe?" zeptal se přiškrceně.
"očekával jsem vskutku jinou reakci."
"Ano a jakou? Jestli jsem to správně vyrozuměl, je to beztak vdaná žena, takže bych si o ní mohl nechat jenom zdát, ostatně i tak budu do konce života věčně sám a vlastně mi to i vyhovuje."
"Hodláš žít jako mnich? To bych ti příliš nedoporučoval."
"Co ty o tom vlastně víš, Lorenzo?" zavrčel na něj možná až příliš příkře. "Proč se vlastně neustále pleteš do mého soukromého života?"
"Chci, abys byl šťastný."
"Proč?"
"Jsem tvůj přítel. A vím jak tě Theresina smrt poznamenala. Očekával jsem, že budeš chtít začít zase od začátku."
"S ní?" podivil se celkem upřímně.
"No s jakoukoliv ženou. Přál bych ti jakoukoli. Chtěl jsem, abys konečně zase uvěřil v lásku a zamiloval se. Nic víc bych si ani nepřál. Každá žena přeci dokáže změnit muže k nepoznání. Theresa tě třeba přiměla k tanci, který vyloženě nenávidíš. A jen ti to prospělo. Chci, abys zase uvěřil, že můžeš být šťastný a dostal se z toho."
"Vím, že ot myslíš upřímně, Lorenzo, a tak teď nezastavím kočár a nevyženu tě ven." Odvětil. "Ale byl bych ti vděčný, kdyby ses do mého soukromého života již nepletl."
"Dobrá, mohu mít ještě jednu poslední otázku? Přísahám, že už tě pak nechám na pokoji."
Povzdychl si a pokynul mu, aby pokračoval.
"Když si nyní viděl jí, změnil se nějak tvůj postoj vůči slečně Mozartové?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 7. července 2018 v 14:05 | Reagovat

Další cliffhanger! Čtenáře povídky velmi zásobíš, jen co je pravda. :D :D
A já si říkala, že Lorenzova reakce v divadle byla nějaká podezřelá. :-)
Podívejme se! No, a jak Salieri velice chtěl si po představení promluvit s Nannerl. Pak uvidí Aloisii/Theresu = přízrak minulosti a skutek utek. :-D
To je dobrá otázka, Lorenzo? Salieriho odpověď mě taky zajímá. :-D (A doufám, že na začátku příští kapitoly Salieri na jeho otázku odpoví. :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama