32. Kapitola - Cublai, gran kan de 'Tartari

8. července 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Wolfi intenzivně pracoval na svém novém partu. Tentokrát to nebyla žádná velká opera, ale jen a pouze klavírní koncert. Nannerl upřímně řečeno velmi překvapovalo, že se vůbec Wolfi do něčeho takového pouštěl a to především, když to mělo být na společenské události, která byla pořádaná společností, jež vedl Antonio Salieri.
Nannerl zde měl jako jakousi výpomoc, která mu pomáhala uskutečnit jeho představy tím, že hrála na housle a díky tomu měl prý lepší představu o hudebním podkladu ke klavíru. Což byl samozřejmě nesmysl, protože moc dobře věděla, že Wolfi ve své hlavě slyší všechny nástroje, které v orchestru hodlá zapojit a je tedy její úloha zcela zbytečná, ale pravděpodobně chtěl trávit nějaký čas se svou sestřičkou, což se jí zdálo velmi milé.

Když se ho ovšem zeptala, proč vlastně pracuje na zakázce pro společnost vedenou Salierim, dostalo se jí zvláštní odpovědi. Sám sice s tou společností, jak říkal, nechce mít nic společného, ale rád pomůže ostatním, kteří nemají takové štěstí jako on sám.
Constanze se ho samozřejmě musela zeptat, v čem tkví ono štěstí. "Jestli si myslíš, že je to bohatství, protože tahle společnost pomáhá umělcům hlavně finančně, tak mi koukej hezky rychle ukázat, kde máš schované veškeré úspory a vydělané peníze. Protože jinak nechápu, na co živoříme."
Wolfi se jen srdečně zasmál a dál to komentovat nehodlal, avšak Constanze se nenechala odbít.
"Nu tedy, Wolfgangu, mluv, prosím."
"Má nejdražší, nedělej si starosti." Prohlásil vesele.
"Ale já si je dělám." Pronesla více než vážně. Wolfi jí políbil na tvář a vrátil se ke svým notám. Nannerl jen na ně hleděla, a přála si, aby také jednou nalezla takové štěstí, jaké nalezl Wolfi v Constanze.
"Nerada tě ruším, Wolfi," pronesla slabounkým sladkým hláskem Aloisie, "ale přišel za tebou jistý signor Da Ponte."
"Aha, výborně." Zašveholil vesele Wolfi a nechal ho uvést dál. Aloisie ale místo toho, aby odešla, jakmile ho uvedla dovnitř, tak zůstala.
"Wolfgangu, rád tě opět vidím." Pronesl Da ponte, jakmile vešel a přátelsky se s ním přivítal. "Vím, že teď pracuješ na tom koncertu pro Společnost Tonkünstler-Societät, ale měl bych pro tebe námět libreta na další operu, pokud bys měl zájem. Samozřejmě že na tom můžeš začít pracovat, jakmile ten koncert dokončíš."
"Co je to za libreto? Vyzvídal téměř okamžitě Wolfi, měl rád nové výzvy a Nannerl občas připadalo, že čím více má práce, tím snad i lépe.
"Je to opera, kterou jsem, nebudu ti lhát, původně napsal pro Salieriho, ale pro něj je ten námět abych tak řekl příliš veselý, má to být komedie. Podal Wolfimu libreto a nechal ho, ať se podívá sám.
"Così fan tutte?" přečetl podiveně Wolfi. "Takové jsou všechny? Velmi zajímavý název, Lorenzo." Pronesl a zasmál se. Rychle otevřel první stránku a zkusil se začíst.
Mezitím se Nannerl vzdálila a nechala je pracovat avšak Constanze se svou sestrou zůstala a připravila jim pohoštění.
"Povězte mi, signore Da Ponte, vy spolupracujete s Wolfim a zároveň s panem dvorním kapelníkem? Jestli jsem se v průběhu několika málo dní, co zde žiji, něco dozvěděla, pak je to že se ti dva zrovna dvakrát v lásce nemají." Zašvitořila mu téměř do ucha.
"To je pravdou." Přiklonil se k ní Da Ponte.
"Aloisie nevyzvídej." Varovala ji sestra a zlobně se na ní zamračila.
"Ale mě to opravdu zajímá. Jsou to přeci oba významní hudebníci, proč se tak nesnáší?"
"Neřekl bych, že se vyloženě nesnáší, před časem se dokonce spojili na jedné společné práci, kdy skládali hudbu pro svou navrátivší se divu, která jim onemocněla. Oběma hrála významnou hlavní roli v jejich operách, sice je pravdou že každému v jiné době, nejprve hrála u Antonia a pak následně u vašeho švagra, ale jak vidíte, spíše je tahle skutečnost spojila, nežli rozdělila." Podotkl na vysvětlenou.
"Tak to bych si tedy mohla s klidným svědomím zahrát i v opeře, dvorního kapelníka."
"To bych ti tedy rozhodně nedoporučovala." Prohlásila rázně Constanze. "Jestli chceš tady bydlet i nadále." Da Ponteho to upřímně pobavilo, ale přesto musel skrýt svůj úsměv a maskovat ho za kašel. Wolfi je samozřejmě za celou dobu vůbec nevnímal, jelikož byl zcela plně pohroužen do čtení libreta.
"Pokud vím, je toto dům mamá, takže bych si s tím takovou hlavu nedělala."
"Co tě to vůbec popadlo, hrát v opeře toho nafoukance?"
"Musím říct, že je dvorní kapelník celkem pohledný muž."
"Vážně? Nevšimla jsem si." Zasyčela na ní Constanze.
"Dámy, myslím si, že se raději vzdálím, taková debata není nic pro mě, ale když Vás tak poslouchám, myslím si, že je mé libreto k nové opeře, kterou jsem nyní dal Wolfgangovi více než přesné." Pobaveně prohlásil a odešel.
Dámy tedy osaměli a mohli se věnovat své debatě, jelikož beztak věděli, že je Wolfi nevnímá. "Možná sis nevšimla, protože jsi až moc velká puťka."
"Co prosím?!" zahřímala Constanze tak nahlas, že Wolfiho vytrhla z koncentrace a ten na obě dvě nechápavě hleděl a měřil si je svýma dětskýma očima.
"Dámy já tu pracuji." Prohlásil slabě a Constanze na něj zaječela něco v tom smyslu, ať si hledí svého, tohle je vážná dámská záležitost a tak se jen nepatrně sesunul za svůj klavír a posbíral si své věci a raději opustil svou pracovnu. Co se to u všech všudy jen děje, muž byl vyštván ze své vlastní pracovny. Lorenzo má pravdu, opravdu jsou všechny takové.
Mezitím hádka ale pokračovala.
"Je ot pravda, jsi puťka, ale já to na jednu stranu chápu, jsi prostě zamilovaná a tak máš oči jenom pro svého manžílka."
"Co to tu blábolíš? A není to snad naše povinnost milovat svého manžela?"
"Možná pro tebe, já ale ve svém manželství nikdy šťastná nebyla. Můj manžel je nudný, ve společnosti usíná nebo má přihlouplé řeči. Myslíš si, že jenom sedím doma na zadku? Já si svůj život užívám."
"Co tím chceš říct? Že já si svůj život neužívám?"
"Ne tolik, jak bys mohla, ale na druhou stranu, ty by sis života beztak užívat tak jako já nikdy nemohla, jsi až po už zamilovaná, a přitom je svět plný mužů, kteří se rádi pobaví."
"Děsíš mě."
Aloisie se upřímně zasmála.
"Ale no tak sestřičko, to že ve svém manželství nejsem šťastná, ještě neznamená, že nemohu žít naplno. Mám svůj život ráda a co je na tom špatného, když jsem šťastná jen s někým jiným. Můj manžel o ničem nic neví, a když vidí, že jsem šťastnou, je šťastný i on. Na nevěře nevidím nic špatného."
"Je ot hřích."
"Ale prosím tě, tak se zajdu vyzpovídat a dám si pár zdrávas a otčenáš. Co na tom?"
"Nepoznávám tě." Pronesla zhrozená Constanze.
"Jen jsem přestala hrát hru podle cizích pravidel."

Antonio dostal dopis od svého přítele Castiho, svého druhého libretisty. Spolupráce s Castim byla náročná a ot nejen v tom smyslu, že psal zásadně hry, které měly politický nádech, což Antoniovi zvlášť nevadilo, a to především po zkušenostech s Tarare či Axurem. Horší byl fakt, že Casti byl svým způsobem proti Lorenzovi Da Pontemu, jeho příteli. Takže by se dalo říct, že jsou asi tak ve stejném vztahu jako on a Mozart.
S Castim se Antonio seznámil v době, kdy Lorenzo přešel k Mozartovi a začali spolu pracovat na Figarově svatbě. Antonio tak přišel o svého nejlepšího libretistu, ale protože rozhodně na Lorenza nemíní čekat, seznámil se právě s Castim, který byl svérázným a který mu napsal libreta k jeho dvěma operám. La grotta di trofonio, byla jejich první spoluprací. Vzhledem k tomu že Casti v této opeře se držel poněkud stranou, mohl se Antonio hudebně vyřádit a dal této opeře velkolepý hudební nádech.
Díky tomuto počinu se velmi brzy spřátelili. Přirozeně se to Lorenzovi moc nezamlouvalo, ale na druhou stranu se svému příteli nemohl divit, když odešel od něho k Mozartovi. Přátelství nakonec ale kvůli práci nezmizelo a časem se vše opravdu změnilo. Nicméně tak Antonio měl Castiho v záloze, pro všechny případy.
V posledních letech měl právě Antonio poměrně značné potíže skládat komedie, tedy respektive hudbu k nim. Bohužel když si ot panovník vyžádal, nebylo zbytí a musel nějakou takovou hudbu složit, třebaže se mu to z hlouby duše příčilo. A také to šlo na jeho práci poznat, komedie rozhodně nebyly jeho silnou stránkou a on to moc dobře věděl.
Zato dramata, ta byla doslova jeho šálek čaje a vzhledem k tomu že Casti psal převážně dramatická libreta a opery, nebylo vyhnutí, aby se ti dva nedali do práce společně.
Nyní spolu pracovali opět na jedné opeře. Lorenzovi se to sice moc nezamlouvalo, a tak když došlo právě na období, kdy Antonio pracoval s Castim, zásadně se vyhýbali řečem o práci. Ovšem Antonio měl rád, když měl rozpracované dvě věci najednou a tak pracoval poctivě na opeře s Lorenzem s názvem La Cifra a zároveň se věnovali té s Castim, která nesla název Cublai, gran Kan de' Tartari, která popisovala dění na carském dvoře v Rusku pod nadvládou Kateřiny veliké, třebaže se to snažili zamaskovat jiným exotickým prostředím, tato věc se jen tak zamaskovat nemohla.
Jaký šok tedy pro Antonia byl, když mu Casti ve svém listu napsal, že mají oba dva skončit se svou prací na právě této opeře. Antonio upřímně řečeno nechápal, oč běží. Casti mu v dopisu nechal jen zprávu, že hrabě Rosenberg rozhodl o stažení opery z repertoáru a tak mají ukončit zkoušky.
Antonia to upřímně řečeno překvapilo a tak se rozhodl, že ač Rosenberga nesnáší sebevíc, bude muset za ním zajít a zjistit, co má s jeho operou za problém.
"Můj milý příteli, nerozčilujte se." Prohlásil vesele Rosenberg ve své kanceláři, když naproti němu seděl Salieri se zkříženými rukama na prsou a probodával ho svým vražedným pohledem. "Nestáhl jsem jen vaši operu, ale opery dalších. Není v tom nic osobního."
"Vážně?" pronesl ostře. "Takže to vůbec nijak nesouvisí s naším posledním rozhovorem?"
"A jakýže to byl?" pokračoval Rosenberg vesele. "Tak jako tak, smiřte se s tím milý Salieri, Vaše opera se hrát prostě a jednoduše nebude."
"A mohu znát pravý důvod? Je to snad proto, že mi jí nenapsal Lorenzo? To opravdu musím pracovat jen s dvorním libretistou a ne s nějakým jiným?"
"Ani s tím to nesouvisí, můj drahý příteli." Dodal dál Rosenberg.
"A s čím tedy." Nenechal se odbýt Antonio.
"Ten Váš námět, je bez pochyby inspirován carským dvorem carevny Kateřiny."
"A co má být, máme to přeci zasazené, do úplně jiného prostředí."
"Přesto jsou vaše motivy zcela jasné a zřejmé, můj milý příteli, a císař si nyní v rámci politické situace nemůže takovou operu dovolit uvést."
"A v jaké jsme politické situaci, že ji nemůžeme uvést? Axur přeci byl také uveden v rámci svého politického zaměření uvnitř děje. Byl to císařův plán jak si získat šlechtu a budoucí členy armády na svou stranu, v čem je nyní problém? Přeci to máme motivované podobným způsobem. A děj se odehrává v daleké Číně."
"To ano, ale císař si právě ve válce s Turky zrovna dvakrát nevede dobře."
"Za to já přeci se svým libretistou nemůžeme."
"To ne, ale císaře to dovedlo do velmi choulostivé a delikátní situace a sice že musel uzavřít spojenectví s carevnou. Už tedy chápete, proč se Vaše opera nemůže uvést?"
"Aha." Pronesl sklesle. "Takže na základě diplomatických dobrých vztahů, se stáhne moje opera."
"Ano, můj milý příteli, už je tomu tak."
Déle, než bylo nezbytně nutné, se u Rosenberga už beztak nezdržoval a ihned se vydal do své pracovny v koncertním domě jeho společnosti. Tam už na něj čekala další hromada práce a také několik hudebníků, kteří přišli požádat o práci do císařského orchestru. Pozval si je tam schválně. Nejprve totiž rád sám rozhodoval o tom, kdo je podle něj kvalitním hudebníkem a kdo si naopak možnost hrát ve dvorském divadle nezaslouží.
Ovšem v poslední době se platy hudebníků neustále snižovali, za což samozřejmě nemohl on, ale bohužel ona nešťastná válka s Turky. Země začínala být finančně na dně, což se samozřejmě muselo nejprve projevit právě v uměleckých kruzích.
On sám se rozhodl, že i když zastává hned několikero funkcí, bude přijímat jen jeden stálý plat, pravdou bylo, že si vybral samo sebou ten nejvyšší, ale když měl přijít o ty ostatní, byla to naprosto logická kalkulace.
Sám měl ostatně dost naspořeno, neřadil se mezi rozhazovačné umělce, jako byl například Mozart, který utrácel za sebevětší i sebemenší hlouposti. Některé z naspořených peněz dokonce i dal darem do fondu své společnosti, což bude oficiálně oznámeno právě až na onom koncertu, který se nezadržitelně blížil, a již budou potřeba nutné umělecké zkoušky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 9. července 2018 v 13:56 | Reagovat

A nedozvěděli jsme se Salieriho odpověď. :D :D
Salieri je teď pěkně zaneprázdněný. Má v záloze dalšího libretistu? Salieri myslí i na zadní vrátka. :-)
Rosenberg dělá zase potíže! Nevhodný námět? Ach, ta cenzura... :-) Ale otázkou je, jestli v tom opravdu není něco osobního. Námět je beztak jenom záminka. :-D

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 9. července 2018 v 18:42 | Reagovat

[1]:: Neodpovědět na onu otázku byl tak trochu záměr :D ale myslím si, že se  příští kapitole dozvíš odpověď na onu otázku. Jen asi možná jinak než bys čekala.
No podle skutečnosti k tomu skutečně tak došlo z politických záměrů ale jeden nikdy neví, co má Rosenberg povídkový v záloze že? :D

3 Adele Adele | Web | 10. července 2018 v 21:53 | Reagovat

Eh... jinak? Prosím tě, nestraš mě :D :D
Rosenberg povídkový je nevyzpytatelný. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama