33. Kapitola - Klavírní koncert Es dur

11. července 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Antonio právě seděl ve své kanceláři, když mu do ní vpadl Mozart. "Zdravím Vás, Salieri, tak jsem tady." Vpadl tam jako nezřízená střela a sedl si do křesla naproti němu. Antonio ho probodl svým pohledem.
"Ano to vidím, i já Vás zdravím, Mozarte." Zamručel a povzdychl si, jelikož se mu díky jeho nečekanému vpádu místo podpisu na úředním dokumentu pro císařskou kancelář udělala ošklivá kaňka. "A mohu začít psát znovu." Pronesl otráveně a začal si otírat ruku, kterou si bohužel při té příležitosti nešťastně umazal.
"Pardon." Pronesl vesele Wolfi a více se již omlouvat za své nevhodné chování a vyrušování nehodlal. "Chtěl jsem se zeptat, kdy budu moct nacvičovat na svém vystoupení."
"A kvůli tomu, jste zapomněl na dobré chování?" zeptal se ho zcela bez zájmu.
"Inu, něco se pro umění obětovat musí a já rád mluvím zpříma a k věci a nechci se ničím zdržovat, mohu tedy začít?"

"Pro mě za mě, Mozarte, běžte si zkoušet třeba k čertu, jen už zmizte z mé kanceláře."
"Díky Salieri." Zašveholil vesele a Antonio vážně uvažoval, zdali to dělá schválně, aby ho naštval, nebo je jen prostě takový. "A mimochodem, hudebníky si mohu vybrat, jaké budu chtít?"
"Dělejte si, co chcete, bude to Vaše vystoupení a ne moje."
"Tak to moc rád slyším." Zašvitořil a vyrazil ven ze dveří. "Nanny bude nadšená, až jí řeknu, že bude hrát v mém souboru." Práskl dveřmi.
Ona bude hrát?
Jen to zjištění Antonia popohnalo tak, že dopis pro císařskou kancelář měn napsán nebývale rychle a vydal se podívat do koncertního sálu, co se tam děje. Samozřejmě, že nechtěl být na očích a hlavně o měl také nejblíže ze své kanceláře, vydal se podívat co se tam děje právě na galerii. Nehodlal jít dolů a slídit tam na očích všem.
Mozart pobíhal po jevišti a organizoval si své hudební osazenstvo dle svých představ. "Nannerl, prosím, nenech se pořád přemlouvat a pojď sem." Zašvitořil vesele a přistavil židli blízko svého klavíru. "Budeš hrát, ať se ti to líbí, nebo ne. Nikdo jiný ten part neuhraje, o tom jsem pevně přesvědčen."
"Měl bys to nejprve s někým vyzkoušet." Neváhal ani okamžik seskočil z vyvýšeného jeviště dolů, a i když ji Antonio vidět nemohl, bylo mu jasné, že si pro ni šel. Chvilku na to už ji vysadil nahoru, a jakmile se vytáhl on sám, pomohl jí na nohy.
"Takové drama, pro trochu hraní, Nanny ty se snad nikdy nezměníš. Otec už je mrtvý, tak přestaň na něj brát ohledy a koukej začít hrát."
"O mrtvých jen dobře."
"Ale jistě, ovšem otec tě neučil hrát na housle jenom proto, aby ses tomu pak nevěnovala, takže se tu má milá hezky usaď a začínáme."
"Bude s námi hrát žena?" podivil se jeden z hráčů na violoncello."
"Ano, máte s tím nad problém?" ozval se Wolfi. "Jestli ano, můžete si jít postěžovat Vašemu vedoucímu, ale právě jsem s ním mluvil a se vším souhlasil, takže se smiřte s tím, že bude hrát v orchestru i má sestra." Na to už hudebník neřekl ani slovo a raději se zahleděl do notového partu a hrál neviditelného.
Musel s Mozartem ve skrytu duše naprosto souhlasit, ale zároveň vzhledem ke společenským konvencím věděl, jaký skandál se tímto malým vystoupením slečny Mozartové nejspíš vyvolá. Měnit své rozhodnutí ale nehodlal. Zaprvé, ji chtěl slyšet hrát a za druhé, kdy bude mít zase příležitost se s ní po tak dlouho době opět vidět?

Aloisie přišla samozřejmě se svým švagrem a jeho sestrou na zkoušky, třebaže jí to Constanze intenzivně rozmlouvala. Nehodlala však dát na její úzkoprsé rady a raději se vydala do kulturního života zde ve Vídni a kde nejlépe začít, než právě v této koncertní budově.
jak tajně doufala, se zde opět potká s dvorním kapelníkem. Věděla moc dobře, díky hovorům doma, že zde pracuje jako prezident společnosti a tak jí bylo svým způsobem jasné, že by se tu měl vyskytovat. A nemýlila se.
Sotva začal Wolfgang hrát, všimla si ho stát na galerii. Stál tam jako socha a držel se co možná nejvíc vzadu, ale Aloisii taková věc prostě uniknout nemohla.
"Je tu pan dvorní kapelník." Zahalasila jemně směrem k Lorenzovi Da Pontemu, který seděl vedle ní, jelikož se chtěl podívat na probíhající zkoušky. Velmi ho to fascinovalo a bohužel se nebude moci zúčastnit premiéry, jelikož je už očekáván jinde. Ale vzhledem k tomu jak dobrý vztah má s Mozartem, nechtěl si nechat ujít ono představení.
"To mě nepřekvapuje." Pronesl směrem k ní.
"Je to opravdu fascinující člověk." Dodala ještě.
"Ano? Mě to tak nepřijde, ale to je tím, že se s Antoniem znám již řadu let."
"Nepovídejte." Zašvitořila vesele. Signor Da Ponte pro ni byl opravdovým pokladem, pokud se chtěla něco o tak pozoruhodném člověku dozvědět.
"Ano." Zasmál se. "Jste tak trochu jako většina žen ve společnosti, fascinována jeho kouzlem, o kterém zcela vůbec nemá nejmenší potuchy."
"Neříkejte mi, že takový muž, jako je on, není obletován ženami, na každém rohu."
"Možná že by i byl." Dodal Lorenzo vesele. "Ale zároveň stačí jeden jediný pohled a všechny se svorně raději stáhnou. Umí svým pohledem poměrně dost intenzivně zastrašit. Vím, že ho řada žen obdivuje a dala by, kdo ví co, za jeho úsměv či milý pohled, ale takový Antonio už dlouhá léta nebyl."
"A pročpak ne?" zeptala se více než zvědavě.
"Před lety se oženil a následně krátce na to ovdověl."
"Oh." Zašeptala užasle Aloisie.
"Ano. Velmi ho ta ztráta poznamenala. Proto se také drží od všech žen, dalo by se říct, dál. Nerad by si prošel podobnou zkušeností znovu."
"Život ale jde dál? Nemůže přeci žít věčně minulostí."
"Jak vidím, máte na to úplně stejný názor jako já. Ostatně, myslel jsem si, že se to v poslední době změní, ale stále se k ničemu nemá. Víte, že jste jeho zesnulé paní nesmírně podobná?"
"Ale neříkejte." Vyvýskla.
"Ano." Potvrdil. "Nechcete se jít podívat na galerii?"
"A nebude to příliš nápadné?"
"Myslel jsem, že Vás takové věci spíš lákají, nežli odrazují. A navíc, nemusí si nás ani všimnout. Je to poměrně velká galerie."
"Veďte mě tedy." Zamumlala slabě a Lorenzo se pousmál a pomohl jí vstát ze židle. Pomalu se spolu vydali do patra. Byla to opravdu velká galerie. Stál na jejím okraji ve stínu, který mu poskytoval veliký těžký rudý závěs a díval se dolů na zkoušku vystoupení.
"Budu už muset jít, ale rád jsem Vás opět viděl." Pronesl Da Ponte a už byl zase pryč. Velice zvláštní člověk, pomyslela si Aloisie a zadívala se na Salieriho.
Viděla ho z profilu a musela uznat, že byl neobyčejně přitažlivý. Jestliže měl jeho přítel pravdu v tom, že je podobná jeho zesnulé ženě, možná by nebylo od věci zkusit s ním své štěstí. Přeci jen, může to být pro oba dva velmi milé rozptýlení od všedních starostí. Jistě měl mnoho práce a povinností a mít možnost dostat ze sebe ono napětí a stres takovým příjemným způsobem, na tom přeci není vůbec nic špatného.
Ovšem ten jeho pohled jeho velikých smutných očí byl poněkud zvláštní. Všimla si, že nespouští oči z dění na jevišti. Nic závratného se na něm nedělo, takže se nebála jej oslovit, protože zde šlo hudbu a ne o to, co se děje dole a hudba byla všudypřítomná. "Dobrý den." Promluvila na něj slabounce. Přesto jí hlas zaregistroval.
"Dobrý den, jste, jestli se nemýlím švagrová, pana Mozarta." Pronesl nezaujatě. "Neměla byste tedy být dole?" zeptal se s lehkým náznakem otrávenosti ve svém hlase.
"To ano, ale byla jsem zvědavá, jaké to asi je odsud. Musím říct, že je to opravdu zajímavý výhled a ta hudba zde zní víc…"
"Intenzivně. Ano." Souhlasil.
"Mohu Vám tu dělat společnost."
"Ne děkuji, jsem raději sám." Odvětil a zkřížil si ruce na prsou.
"Nikdo není rád sám." Odvětila upřímně. Prohlédl si jí a opět se podíval na jeviště a najednou to Aloisie spatřila. Nemohla se mýlit, všichni muži jsou stejní, jde-li o to, když spatří ženu, po jaké zatouží. Ten pohled je vždy stejný, vždy stejně něžný a zároveň nebetyčně frustrovaný. Ohlédla se tím směrem, kterým se díval i on. Tam dole byla jen jedna jediná žena, to věděla zcela bezpečně, přesto se o tom chtěla přesvědčit. A ano skutečně hleděl na ni. Co na ní vidí?
"Neznáte mě, myslím, že už půjdu."
"A nebylo by tedy milé se vzájemně poznat?" zamumlala, aby ho zastavila a vyrazila směrem k němu. "Máme jistě mnoho společného." Zašeptala a zahleděla se mu do očí.
Byly velmi rezervované. Nebyly to oči muže, který před chvílí hleděl tak láskyplně na ženu co hraje dole na housle.
"O tom pochybuji." Pronesl příkře, ale Aloisie nebyla žena, kterou je možno jen tak rychle odbýt.
"Maestro Salieri, nebo raději Antonio?" zašvitořila jemně a zastavila ho opět ve svém odchodu.
"Myslím si, že Salieri bude stačit."
"Ne Antonio? To mne upřímně mrzí. Myslela jsem, že bychom mohli být přátelé, přeci jen, jste muž, který jistě nepohrdne, přátelstvím se ženou, jakou jsem já."
"Myslím si, že ano." Zasmála se.
"Ale no tak, co je na tom špatného? Budeme jen přáteli." Natáhla se k němu a pokusila se ho políbit, odtáhl se od ní.
"Promiňte, ale nemíním se s Vámi nijak sbližovat." Řekl jen.
"Ach, to mě nepřekvapuje, prozraďte mi jediné, co má ona a já ne?" zeptala se ho naprosto upřímně a vážně.
"Prosím?" nechápal Antonio.
"Slyšel jste dobře." Odvětila možná až moc příkře a proto zjemnila svůj hlas a zamrkala na něj svýma očima. "Co má ona a já ne? Viděla jsem, jak jste se na ni díval a ten pohled je nezaměnitelný." Zachichotala se. "Vy muži ho máte pokaždé stejný."
"Mýlíte se." Zamručel.
"Ne nemyslím." Vyvýskla. "Upřímně řečeno, nechápu, co na ní vidíte. Je tak obyčejná, a ničím nezaujme. Tichá šedá myška. Tak nenápadná."
"A přesto jsem podle Vás do ní zamilovaný?"
"Ten pohled nezamaskujete, i kdybyste se snažil sebevíc." Zasmála se. "Co je na ní tak zvláštního? Láká Vás snad tím, že se o ní vyprávěly v Salzburku ty řeči, že je prokletá a čarodějnice? Tím Vás tak uhranula? Možná jí vážně je."
"Urážíte tu snad sestru svého švagra?"
"Ne to ani v nejmenším, jen mě zajímá, co Vás na ní tak přitahuje. Mě připadá neobyčejně obyčejná a nudná, jako každá stará panna." Zamručela zcela pohrdavě. "Je to milá osůbka, co naplat, ale je to přesně taková hloupoučká husička, která zůstane sama a rodina ji pak schovává a nemluví o ní, protože ji považuje za vadné zboží."
"Mluvíte o ní dost krutě, co Vám provedla?"
"Mě nic, jenom jsem upřímná a říkám věci, tak jak jsou. Sám moc dobře víte, jak dnešní společnost pracuje a víte také stejně dobře jako já, že mám pravdu. A nic než pravdu také neříkám."
"Jste zvláštní osoba."
"Jen nehraju podle pravidel, které mi společnost určila a to mě dělá svým způsobem výjimečnou a silnou. To Vás neláká?"
"Ani ne."
"Zvláštní. Vyptávala jsem se na Vás pana Da Ponteho a ten mi vyprávěl Váš smutný příběh o zesnulé manželce a jak jí jsem pozoruhodně podobná. Jednoho by napadlo, že budete do mě blázen, ale nestalo se. Co má ona a já ne?" Zeptala se ho opět.
"Tak Lorenzo Vám vyprávěl můj příběh?" zamračil se a rezolutně se rozhodl, že si na takové téma bude muset s Lorenzem rozhodně promluvit. Přeci neměl žádné právo této ženě svěřovat jeho osobní pocity a nemluvě o jeho manželce. To byly veskrze soukromou záležitostí a on na to neměl nejmenší právo.
"Ano. Říkal, že ho mrzí, jak jste pořád sám a že byste si měl někoho najít. Někoho kdo se k Vám bude hodit, kdo bude reprezentovat muže, jako jste Vy." Pokračovala dál a opět k němu natahovala svůj krk a své rty.
"Tohle vám říkal Lorenzo?" odvětil pouze a odtáhl se od ní.
"Takto přesně ne, avšak v tomto smyslu, ano. Tak mi řekněte, co má ona a já ne? Fascinuje mě kolik mužů, je kolem ní do ní zamilovaných, jeden se až diví, že už není dávno vdanou, ale nějakým podobným způsobem Vás asi i všechny odpuzuje, je to opravdová záhada. Navíc se jeden až diví, že spolu dokážete mluvit a vycházet." Pronesla naoko pochybovačně.
"Nač narážíte?"
"Nu přeci na Vašeho přítele Da Ponteho." Zašvitořila.
"Chcete mi naznačit, že je do ní zamilovaný?"
"Já nic nenaznačuju, já to říkám."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 11. července 2018 v 21:06 | Reagovat

Hihi, Salieri má plné ruce práce, ale v momentě, kdy slyší, že je v budově Nannerl, všeho nechá a utíká do sálu. :D
Lorenzo se nějak před Aloisií rozpovídal. :-)
No, Aloisie se s ničím nepáře a jde rovnou k jádru věci. Salieri je k ní dost chladný (udělal mi radost). Nevím, nevím, nevypadá to, že by ji v budoucnu chtěl obsadit do některé své opery. (Máš smůlu, Lojzi. :D)
Tak tady ho chápu, že je na Lorenza naštvaný. Taky jsem si říkala, že to o mrtvé manželce neměl Aloisii říkat.
Jejda, nasadila mu brouka do hlavy.

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 12. července 2018 v 10:38 | Reagovat

[1]: :D jojo celý Salieri :D přeci si nenechá ujít Nannerl že jo :D
Já jsem ti říkala, že se dozvíš odpověď na Lorenzovu otázku poněkud jinak, nu tady byla ta odpověď.:D
Také se v příští kapitole dozvíš jak to s Lorenzem dopadne. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama