37. Kapitola - Následky

25. července 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
"Milost pane, je čas vstávat." Velmi časně ráno oslovil spícího Antonia jeho komorník, který byl zvyklý, že ho takto budil každý den. Jistě ho udivilo, že jeho pán není v posteli sám, ale rozhodně nedal na sobě znát, že by ho to nijak zvlášť udivilo a nedal najevo žádné své emoce. Antonio se jen zamračil, promnul si oči a řekl mu, že za půl hodiny přijde do oblékárny, ať tam na něj počká a nachystá mu ranní lázeň.
Pohlédl vedle sebe a spatřil tam ji. Spala jako anděl spadlý z nebe. Jen křídla nebeská žádná nebyla vidět a ani stopy po nich nebyly nikde znatelné. Ležela na břiše s odhalenými zády, takže bylo téměř nemožné odolat a nepolíbit je. Samozřejmě, že Antonio skutečně neodolal a začal ji jemně po zádech líbat, až dokud jí to nezačalo být nepříjemné a tak se otočila a lehla si na záda, aby se toho nepříjemného pocitu zbavila. On ale začal nanovo, protože kdo by odolal jejím odhaleným ňadrům. To už ji probudilo docela.

"Antonio." zamručela jemně a on vzhlédl. Ihned se chopila příležitosti a zakryla se. Zamžourala svýma očima a když se dostatečně probrala, začervenala se, což bylo dobře vidět i přestože nebylo ještě příliš mnoho denního světla a poslední uhlíky v krbu právě dohořívaly.
Pousmál se na ni a políbil jí na ústa. "Klidně ještě spi, má milá."
"Já, že mám spát? Ach probůh! Co jsem to jen učinila!" vyjekla zcela otevřeně. "Tedy co jsme to my udělali. Ach Antonio." Zaúpěla.
On se ovšem dobře bavil. "Jen jsme udělali to, k čemu nás vedly naše srdce, má nejdražší."
Ona se však měla st chutí propadnout hanbou pod zem. Jak jen tohle mohla dopustit, jak jen mohla takhle zapomenout na všechno, k čemu se kdy zavázala, jak mohla vejít s mužem v lože bez manželského slibu? Její otec se nyní jistě musí obracet v hrobě a mamá též.
"Nannerl, neudělali jsme nic špatného." Prohlásil Antonio a ona měla pocit, jakoby jí snad i četl myšlenky. Nebo byla její panická reakce tak zřejmá, že si domyslel, kam až vedou její myšlenkové pochody?
"Stala se teď ze mě přinejlepším jen obyčejná tvoje milenka." Vyjekla plna zoufalství.
"Ovšem ta nejkrásnější a nejdokonalejší, jakou jsem kdy mohl mít."
"Alespoň si ze mě neutahuj." Broukla smutně v jeho náručí a on jí opět pln smíchu políbil.
"Nikdy bych si z tebe neutahoval, ale trápí tě něco, co by tě trápit vůbec nemělo."
"Vážně? Takže mě teď pošleš domů a budeme oba předstírat, že se nic nestalo?"
"Al tohle já jsem přeci neřekl. A navíc netvrdím, že to pro mě vůbec nic neznamenalo. Znamenalo to pro mě úplně všechno, Nannerl vždyť ty ses mi odevzdala zcela otevřeně a já s toho vážím. Nikdy bych nedopustil, aby si nemohla vyjít otevřeně na veřejnost. Miluji tě." Opět ji jemně políbil na ústa a pak níž a ještě níž.
"Znovu už Vám nepodlehnu, maestro." Broukla umanutě a on musel zvednout hlavu, protože tohle oslovení z jejích úst vyloženě nenáviděl.
"Kam se poděl Antonio? Tvůj Antonio? Víš že miluji, když mi tak říkáš."
"Možná."
"Jaké možná?"
"Prostě mám jen strach, že mě teď pošleš domů a už se na mě ani nepodíváš. A to by mi ublížilo, hodně ublížilo."
"Copak já tě posílám někam pryč?"
"Zatím ne, možná, že jsem se ještě pořádně neprobudila ze snu. Možná by i bylo lepší, kdyby to byl jen pouhý sen."
"Pokud je to sen, má nejdražší, nechci se už nikdy probudit."
"Myslíš to skutečně vážně?"
"Nannerl, kolik důkazů mé lásky ještě chceš? Víš ty co, vezmi si mě."
"Co prosím?"
"Vezmi si mě."
"Asi jsem se ještě vážně neprobudila."
"Tím se všechno vyřeší. Uvažuj. Konečně mi uvěříš, že tě miluji, i když nechápu, proč mi to stále nevěříš. A mě se splní ten nejkrásnější sen ze všech a sice ten, že se budu konečně vedle tebe každé ráno probouzet a každou noc vedle tebe usínat. Ani nevíš po jak strašně dlouhé době jsem se opravdu dobře vyspal."
Začervenala se a dlouho nic neříkala. Opět ji jemně políbil na její rty a konečně se odvážila něco na to říct.
"Wolfi to nedovolí, nenávidí tě. A až zjistí k čemu mezi námi došlo...."
"Pak mu to tedy nepovíme."
"Budeme lhát?"
"ne, jen mu to nepovíme."
"Myslíš si, že když tam k němu dnes ráno přijdeš se mnou ruku v ruce, že mu nedojde k čemu mezi námi došlo."
"Budeme tedy upřímní. Já se nestydím za to, že jsem se s tebou pomiloval, naopak."
"Neříkej to." Špitla a schovala si tvář pod deku.
"Co nemám říkat? Že jsme se spolu milovali? Ale ono se to vážně stalo, má nejdražší a doufám, že se to brzy stane znovu."
"Přestaň." Zasmál se a políbil jí.
"Zatím si to promysli. Jen doufám, že mi odpovíš, ano. Protože nic jiného ani slyšet upřímně řečeno nechci. Ale nechci na tebe naléhat." Dodal s úsměvem, vstal a natáhl se po své košili, kterou ve víru vášně odhodil k nohám postele.
"Antonio!" vyjekla náhle Nannerl a zněla tak vyděšeně, že měl pocit, jakoby se jí snad něco stalo a tak se k ní instinktivně ohlédl. Její oči byly doširoka rozevřené a ruku natahovala k jeho zádům. "Co se ti to proboha stalo?"
"To nic není." Pronesl, rychle si přetáhl košili přes sebe, políbil jí a vydal se ke dveřím oblékárny.
"Manželé mezi sebou nemají mít žádná tajemství." Pronesla ostře, přesto to z jejích úst tak vážně, jak doufala, že to bude znít, rozhodně nevyznělo.
"Má to snad být souhlas?"
"Možná." Zašeptala a začervenala se, což bylo v přibývajícím světle mnohem viditelnější.
"Prospi se ještě."
"Proč ty máš o mě vědět všechno a já o tobě nesmím vědět nic."
"Nannerl, stalo se to dávno, už jsem na to prakticky zapomněl, nemusíš se tím trápit. Mě je to už beztak jedno."
"Když je ti to jedno, tak mi to můžeš říct." Oponovala mu. Byla tak sladká. Její vlasy byly rozčepýřené všemi směry, sladká ústa volala doslova po dalším polibku a zbytek těla byl tak neobyčejně lákavý, že bylo až s podivem, jak se dokázal Antonio plně ovládat.
"Ach." Povzdechl si frustrovaně. "Dobrá tedy, povím ti to." Pronesl odevzdaně a posadil se na pelest postele zpět k ní. Byla tak neuvěřitelně blízko a jak sladce voněla. Její vůně byla doslova opojná. "Vlastně o nic nejde, opravdu." Chytla ho za ruku a snažila se ho tím povzbudit. "Ty rány, co si viděla na mých zádech, vlastně nevím proč o tom mluvím, ale dobře, mám je z dětství. Většina z nich se mi v průběhu dospívání skoro ztratila."
"Od čeho je máš?" nemohla se nezeptat. Její oči byly snad ještě větší a měl pocit, že odpověď vlastně ani znát nechtějí, přesto její ústa vyžadovala jasnou a upřímnou odpověď.
"Neměl jsem tak šťastné dětství. Jak jistě víš, můj otec hudbu zrovna nemiloval a nebyl k tomu nakloněn. Chtěl mít ze mě obchodníka a pravého muže rodiny, ale já tíhl k hudbě, což ho podle mě zženšťovalo. Takže pokaždé když mi přišel na to, že jsem utekl se věnovat hudbě, musel přijít trest. Neměl jsem tedy tak docela jednoduché dětství."
Zakryla si úlekem svá ústa. "Probůh." Zamumlala po chvilce.
Pousmál se, ale bylo na jeho tváři znát, že ho ony vzpomínky ještě dnes nepříjemně bolí a palčivě se zavrtaly do jeho mysli a ona je teď z něj pracně dolovala. "Netrap se tím, má nejdražší."
"čím tě tak tloukl." Vyjekla náhle, když už se opět zvedal k odchodu.
"Nannerl už se tím netrap a raději spi, ano? Uděláš mi tím radost."
"Po tomhle nebudu schopná vůbec kdy usnout."
"Neměl jsem ti nic říkat." Zaúpěl zoufale.
"Ale já jsem ráda, že si mi to řekl. Vím, že to pro tebe jistě nebylo vůbec snadné, ale..."
"Nannerl, prosím, nemluvme už o tom, ano?"
"Já, se ti omlouvám, neměla jsem být tak vlezlá, ale já mám pocit, že znáš snad každou část mého života."
"Ale to ne." Opáčil. "Jsi pro mě stejná záhada, jakou jsem já pro tebe. Je tedy pravou, že znám hodně příběhů o tvém a bratrově dětství, ale kdo kdy neslyšel o dvou zázračných dětech Mozartových? Já byl v té obě jen bezvýznamný malý kluk s velikými sny."
Její oči byly zalité slzami. "Neplač, vážně ne. A už vůbec ne, kvůli tomu. Ano? Slíbíš mi, že už nebudeš kvůli tomuhle plakat?"
"Ta velká jizva není od obyčejného bití, že mám pravdu." Škytla když ji pevně objal ve svém náručí."
"A stále se tím musíme trápit?" zamumlal odevzdaně. "Ano není jen od obyčejného bití."
"A taky jí máš od svého otce?" škytla a pohlédla mu do očí. V těch jejích by se mohl topit, byly tolik zalité slzami, a jejich barva byla snad ještě více karamelovější a sladší než kdykoli předtím.
"Ano." Zaskřípal skrze zuby. Bylo očividné, že je mu dané téma více než nepříjemné, ale ona si nedokázala pomoct. Bylo to od něj velmi upřímné, takto s ní mluvit o jeho nejtraumatizovanějších okamžicích života.
"Co se stalo?" zašeptala, jakoby ho snad její pobídka, aby to tom začal hovořit mohla nějak rozčílit. Na ni by se v životě zlobit nedokázal. Na ni ne.
"To co obvykle, ale bohužel neměl po ruce svůj opasek, ale pohrabáč, který byl tou dobou k mé obrovské smůle zabodnutý v rozžhaveném krbu. Netrvalo to dlouho a dokonce to v první chvíli snad ani nebolelo, ale později byla ta palčivá bolest téměř nesnesitelná." Jeho myšlenky ho zaváděly daleko do vzpomínek na jeho nejtemnější okamžik v životě, že si téměř nevšiml jejího pevného stisku, kterým se mu zarývala o paží a hlavu zabořila ještě intenzivněji do jeho hrudníku a plakala.
"Má milá." Zašeptal k ní, jakmile zdvihl její tvář k té své. Už se tím netrap, ano? Už nikdy."
Slabě přikývla a nechala ho odejít do oblékárny. Sama nad tím ještě chvíli přemítala, než se slzami na tváři konečně neutěšeně usnula.

Nannerl probudil hlas hraběte Rosenberga, který byl ostrý a panovačný, ostatně jiný ani být nedokázal. "Takže je to skutečně tak můj milý příteli. Radil bych Vám, abyste si na to vzal patřičné volno a pustil se od práce co možná nejdříve. Taková věc nesnese odkladu. Císař zemřel a je tedy nezbytně nutné, aby se připravilo vše pro jeho zádušní mši a pro příští korunovaci jeho mladšího bratra Leopolda II."
"To je opravdu velmi neblahá věc."
"To jistě. Takž se připravte a začněte s tím. Jistě už máte něco před-chystaného. Jste přeci tak prozíravým." Zamručel. Nannerl se rychle oblékla do košile, kterou nalezla na zemi a přehodila si přes ramena župan. "Mimochode, než půjdu. Jak to vypadá mezi vámi, a tou slečinkou Mozartovou?"
"Rosenbergu, když jsme spolu na toto téma hovořili naposled, říkal jsem Vám, abyste o ní takhle nemluvil."
"Takže je to pravda?"
"A co má být pravdou?"
"Že jste si s ní trošičku pohrál. Vy hanebný! A pak že já jsem pokrytec. Slyšel jsem samotného Mozarta, jak se jí na to ptá a tak mě přirozeně zajímá, jak to je"
"Myslel jsem, že máme na práci důležitější věci než je mé soukromí, Rosenbergu, smrt císaře, například, mi přijde jako dobrá omluva k tomu se s vámi o tomhle nebavit."
"Inu dobrá, nechme to být, já se stejně časem dozvím pravdu. Zatím neshledanou, drahý příteli." Zasyčel úlisně jako had, Rosenberg a odešel z jeho domu.
Nannerl dlouho neotálela a vyšla z pokoje do Antoniovy pracovny. Seděl za svým psacím stolem, s pošpiněnými rukávy od inkoustu, a rukama si zakrýval svou tvář. Byl opravdu velmi zničený. Věděla, že Rosenberg opět ťal do živého a opravdu si v duchu říkala, jestli má zase poslechnout jeho, nebo věřit Antoniovi, ale nyní přeci jen její srdce zvítězilo, alespoň pro tento okamžik, nad rozumem a vydala se za ním.
Chviličku váhala, než mu jemně položila svou ruku na rameno. Ihned sebou trhl a pohlédl na ní nevěřícným výrazem.
"Slyšela si to?"
Jemně přikývla.
"Zase mi utečeš?" zeptal se a nedokázal tentokrát ve svém hlasu skrýt zděšení nad představou, kdy odchází z jeho domu. A opět kvůli Rosenbergovi. Jen ta představa byla pro něj nevýslovně bolestivá.
"Ne." Jemně zašeptala. Nedokázal si pomoct a posadil si ji na klín. Svou hlavu jí položil na ňadra a bedlivě naslouchal jejímu zrychlenému dechu a tlukotu srdce.
"Ani nevíš jak strašně moc tě teď potřebuji." Zaúpěl, div neplakal. "Potřebuji tě tu, Nannerl."
Nevěděla, proč to říká, ale nechtěla se ho na to ptát. Nechtěla se ho na nic z toho ptát. Byla tu pro něj. Jako on tu byl pro ni včera večer.
"Bez tebe jsem mrtvý muž." Tahle slova jí poněkud vystrašila.
"Proč to říkáš." Zašeptala, protože se bála zeptat plně nahlas.
"Bez tebe nemá smysl a ani cenu něco z toho dělat. Dáváš mi tolik potřebnou sílu pokračovat, že si to ani nedovedeš představit. Jsi mé světlo na konci tunelu, můj anděl, má spása."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama