38. Kapitola - Zásnuby

1. srpna 2018 v 0:00 | Tahmed |  Nalieri
Nevím zda sem i dnes kapitola povedla jsem PŘÍŠERNĚ unavená, protože jí píšu po velmi náročné pracovní směně, protože hej, pracovat v tomhle vedru je vážně o zdraví.

"Budu muset ještě sepsat nějaké dokumenty a odjet do císařské kanceláře." Podotkl, když ji o sebe odtáhl na délku paží a že to pro něj nebylo nikterak jednoduché. Nejraději by v její blízkosti zůstal až do skonání světa, ale nešlo to.
"Nebudu vyrušovat." Zamumlala jemně a odešla z jeho pracovny do svého pokoje, pravděpodobně se nechat obléknout. Jakmile zmizela z jeho zorného pole ihned se dal do korespondence. Potíž byla ovšem v tom, že jí snad viděl na každém řádku který pal. Pořád byla s ním. Bylo by snad i možná lepší, kdyby v jeho pracovně zůstala, třeba by jeho myšlenky udržely pozornost, tak jak potřeboval. Anebo také vůbec ne, ale to se nikdy nedozví.
Sepsal ony dokumenty a Nannerl jakoby snad vycítila, že je má již dokončené, přišla opět za ním. "Neruším." Zašeptala u dveří a on jí pokynul, aby vešla dál. V těch šatech vypadala tak nějak jinak, než včera, nevěděl čím to bylo, ale bylo tomu tak. Objal jí a políbil.

"Než však odejdu, rád bych znal odpověď na mou otázku, má nejdražší?" začal naléhat.
"A na jakou?" nedokázala se nezeptat, i když bylo evidentní o čem je řeč.
"Moc dobře víš, na jakou." Zašeptal a políbil jí. "Vezmeš si mě? Řekni, vezmeš?" jeho oči byly jako oči dítěte hořícího nedočkavostí před dárkem, který touží rozbalit, ale nemůže.
Strašně moc mu chtěla odpovědět a své ano, mu sdělit, avšak vzpomínka na jejího bratra byla náhle silnější než jakákoliv jiná. Co by tomu asi řekl? Nemluvě o jejích zesnulých rodičích. Co by si jen pomysleli o své lehkovážné a prostopášné dívence, která musí svůj hřích žehli manželstvím a to narychlo, aby se to neprovalilo. Protože jakmile se to provalí, až bude pod čepcem, nikdo si na to ani nevzpomene, ale do té doby... bude terčem posměchu a urážek.
"O tom nerozhoduji jen já. Já nejsem hlavou rodiny."
"Ach, takže se mám cestou zastavit za tvým bratrem a požádat přímo jeho? Inu dobrá, zajedu za ním."
"Jen to ne!" vyjekla a jeho oči hrály pobavením. Zakryla si ústa, nečekala, že tak hlasitě vyjekne. "Chci říct, že by asi nebylo moudré za ním zajít jen tak a bez ohlášení."
"To budeme muset tak jako tak. Chceš tam tedy jít raději se mnou?" ošila se. Nevěděla, zda dokáže svému bratříčkovi po tom všem ještě čelit a navíc s Antoniem ruku v ruce. Je pravdou, že by jeho podporu nesmírně uvítala, a dokonce ho obdivovala, když uvažoval nad tím, že by za jejím bratrem zašel i sám, ale tohle bylo především mezi jí a Wolfim. Tak nějak tušila, co jí na to všechno odpoví. Že je husa pitomá, která nalítla neuvěřitelnému manipulátorovi. A je dost možné, že se to tam i provalí, ale celý život se držela stranou, celý život držela krok s přáním lidí, kteří rozhodovali o všem na čem jí záleželo i nezáleželo ale bylo prý pro její dobro. Nyní měla rozhodovat a bojovat sama za sebe.
"Já... upřímně řečeno nevím." Pronesla sklesle a usedla do nejbližšího křesla. Měla potíž pohlédnout mu do očí. Bude ji jistě považovat za zbabělce.
"Jestli máš strach ,pochopím to, ale upřímně, to já bych se měl bát a ne ty." Klekl si k ní a zadíval se jí do očí, které úpěnlivě klopila k zemi. "Ty mi za to stojíš. A bez ohledu na to jak moc mě bude chtít tvůj bratr asi následně poté zabít, nevzdám se tě. Nikdy." Byl tak upřímný. Málem by se zapomněla a vrhla se mu kolem krku, ale ovládla se.
"Dobrá." Zašeptala. "Ale ráda bych se na to trošku připravila."
"Času budeš mít dost, má milá, mezitím se vydám do císařské kanceláře a až se vrátím, zajedeme za tvým bratrem." Líbnul jí lehce do vlasů, sebral veškeré své spisy a vydal se z domu pryč. Nannerl nevěděla, co si sama se sebou v tomto domě počít. Seděla tiše v jeho pracovně jako myška až se po chvilce zvedla, a začala se po ní procházet. Bylo třeba ji uklidit, ale bála se na cokoliv z toho sáhnout, protože Wolfi nenáviděl, když mu začal v pokoji či pracovně uklízet, protože jak říkal, pak nemohl za Boha nic najít.
Chvilku na to vešel do pracovny Alfonso. Zrovna v té chvíli držela rámeček se svou podobiznou a tak se ho lekla, že jej upustila a rámeček se rozpadl. Uskočila a zoufale vyjekla.
"To nic madam, seberu to." Pronesl Alfonso a ona si skousla svůj ret.
"Tohle se nemělo stát." Zamumlala.
"Nic se přeci nestalo, madam." Pronesl Alfonso a schoval si rámeček i s její podobiznou do svého obleku. Pravděpodobně se jej později pokusí opravit. "Smím Vám s něčím pomoct."
Toto nečekala. Očekávala spíš, že ji vyplísní z jeho pracovny, ale nestalo se tak. "Netuším s čím, nevím co bych měla dělat."
"Co jen budete chtít madam." Pronesl a uklonil se.
"Jste velmi laskavý, Alfonso, děkuji."
"Nemusíte mi děkovat madam."
"Smím se na něco zeptat?" začala si hrát se svými prsty a různě je do sebe zaplétala a zase rozpojovala. Ještě že nezačala si stoupat na špičky a střídavě na paty, vypadala by jako hotová bezradná školačka.
"Ale jistě Madam." Pronesl a uklonil se.
"Proč se ke mě chováte tak hezky?"
"Je přeci zdvořilé pečovat o hosta pána domu, když není milost pán doma."
"To ano." Zamumlala a mohla si sama sobě gratulovat, opravdu hloupější otázku pronést nemohla.
"Navíc mi pán nakázal, abych o Vás pečoval jako o paní domu, kterou jak sám říkal se snad brzy stanete."
"To že říkal?"
"Ano." Přivětil Alfonso a pokynul jí, aby se posadila. "Madam, pokud budete mít jakékoliv otázky ohledně chodu domácnosti, obraťte se prosím na mne." Toto nečekala. Takto přímo k věci, jak nečekané.
"Ale to ne, Alfonso." Rozpačitě zamručela a pohazovala u toho rukama.
"Milost paní, se nemá vůbec čeho obávat."
"Ještě nejsem milost paní, prosím, neříkejte mi tak."
"Jak si madam přeje." Pronesl Alfonso a uklonil se.
"Povězte mi, Alfonso, když už jste tak moc upřímný, proč dal Váš pán sundat ten portrét, co visel nad krbem. Pokud to tedy nepovažujete za příliš soukromou záležitost Vašeho pána, v tom případě mi neříkejte nic."
"Madam jistě ví, že na onom portrétu byla vyobrazena bývalá madam Salieri, která zemřela. Milost pán dlouho odkládal sundání obrazu, ale nakonec se k tomu činu odhodlal těsně předtím než odjel do Paříže."
"Aha." Zamumlala jen. Netušila co jiného na to říct. Složila si své ruce a rozpačitě si s nimi stále pohrávala.
"Pán nechal obraz vyhodit. Nehodlá se prý již ohlížet zpět do minulosti. Obzvláště ne teď, když jste tu Vy." Sklopila svůj zrak, jakoby snad něco provedla.
"Jaká byla zesnulá madam Salieri." Upřímně řečeno tato otázka jí pálila už hodně dlouhou dobu, ale Antonia by se v životě neodvážila zeptat.
"Byla to velice krásná žena, taková za jakou se každý hned otočí. Byla ozdobou každého večírku, a kdejaké sešlosti. Pravá hostitelka a výjimečná společnice, smím-li dodat." Pronesl zcela upřímně. Nannerl z toho bylo do pláče. Byla přesným jejím opakem, tedy téměř přesným. Nemohla tomu uvěřit. "Pán byl do ní velmi zamilovaný, tedy hlavně poté, co se tak vzájemně velmi sblížili. Z počátku to bylo poměrně chladné a odměřené manželství, které přerostlo v nehynoucí vášeň, dalo by se jistě říct."
Jak tedy mohl na sovu ženu zapomenout, a vyměnit ji za ni. Vždyť je tak obyčejnou?
"Byla to neobyčejná žena." Pronesl k závěru svého dlouhého proslovu, který Nannerl v polovině přestala dávno poslouchat. Ano to jistě byla.
"Děkuji, Alfonso." Dodala však a dál se k tomu vracet nehodlala. Ale ani v Alfonsově přítomnosti nechtěla zůstávat. Připadala si najednou zela obyčejnou, ošklivou a neviditelnou pro celý svět.
"Madam, mi jistě promine, ale smím-li použít pánova slova, Vám se madam nevyrovná." Nannerl na něj vytřeštila své oči. Co prosím? Jak že se ona nevyrovná zrovna jí? Nemožné?
"Tomu nerozumím, Alfonso."
"Madam je příliš skromná." Dodal upřímně a zahleděl se na ni. "Madam měla své vady na kráse, dalo by se říct. Byla prchlivá, výbušná a panovačná a pokud nebylo po jejím, bylo hned zle. Panovala zde opravdová italská domácnost. S Vámi je pán klidný, vyrovnaný a není tak výbušný jako předtím. Máte blahodárný účinek na jeho velmi vášnivou a prudkou duši. Smím-li to tak podotknout. Navíc neměla vůbec žádný cit pro hudbu."
Vyrušily je kroky na chodbě. "To se vrací pán." Pronesl Alfonso a ihned mu otevřel dveře.
"Má nejdražší." Hlesl, sotva se dveře otevřely a objel jí. Něžně jí políbil a zcela ignoroval svého majordoma, který se mezitím zcela diskrétně vytratil z místnosti. "Tak jak ses rozmyslela? Můžeme vyrazit?"
Měla pocit, že se celý její svět láme na kusy. A nejen z představy, že bude čelit Wolfimu, ale také si vzpomněla na ony narážky a řeči, které mezi sebou měl Antonio se signorem Da Pontem a došlo jí, že tu v mnoha ohledech hrála velkou roli Aloisie. Která tu dobou je u jejího bratra a Constanze na návštěvě. vzpomněla si ,že v jejich rozhovorech hrála klíčovou roli a pak si také vzpomněla na portrét jeho ženy, který jí byl nápadně podobný.
"Nevím jistě."
"Nad čím váháš, má drahá? Je pravou, že budeme muset počkat se svatbou až po státním smutku ale..."
"Svatba přeci není tak rychle."
"Kdyby záleželo na mě, už jsi mou ženou, má milovaná, protože můj pan farář netouží po ničem jiném, než mě opět vidět po boku ženy a až tě uvidí, okamžitě mu bude jasné, že my dva máme být spolu."
"Mohu mít otázku?"
"Klidně deset pokud už mi konečně řekneš své ano."
"Tvá zesnulá žena, byla velkou kráskou a dokonalou hospodyňkou se vším všudy, žádanou společností, co získáš tedy se mnou?"
"Tebe trápí tohle?" uchechtl se.
"Inu každá žena má pochybnosti a tak."
"Ano, a ty jich máš až přespříliš. Nannerl ona ti nesahá ani po kotníky, ujišťuji tě. Nebyla tak vlídná a laskavá jako ty. Její srdce bylo po většinu našeho manželství zcela ledové, a ty jsi vřelá a sladká. To víc, ještě mám chtít? Netoužím po tom, aby všichni muži toužili po mé ženě, chci mít svou ženu jen pro sebe. Řekni mi tedy už prosím, že souhlasíš."
"Ano."
"Ano?"
"Ano!"

Jak se dalo předpokládat, z jejich společné návštěvy u Mozartových nebyl nikdo nadšený a to především ne Wolfi. Sotva ty dva viděl spolu, jakoby snad tušil, roč oba dva přichází. "Nemusíte mi nic říkat, Salieri, jestli dovolíte, rád si promluvím, se svou sestřičkou o samotě." Zamručel, chytil ji prudce za ruku a odvedl ji do své pracovny. Byla ještě chaotičtější než obvykle. "Nuže mluv, má milá, já čekám."
"Co bys chtěl slyšet."
"Jen to, zda si s ním něco měla, ale vzhledem k tomu ,že jste přišli spolu ruku v ruce, a také vidím mu to na očích, když se na tebe dívá, ten chtíč je mi až odporný, hádám správně, že si naivně podlehla a nyní tě kupodivu žádá o ruku."
"Ano." Zamumlala slabě.
"Ano?!" vyjekl. "A to mi říkáš jenom tak? A nevadí ti, že tě jenom tahá z nos? Spala si s ním vid? Raději neodpovídej, je to evidentní. Stačí se jen na tebe podívat, už to nejsi ty. Jsi jeho." Ta poslední slova řekl s takovým opovržením, že by jí v životě nenapadlo, že se tak vůči ní její bratříček zachová.
Na druhou stranu ho zcela chápala. Představoval si Antonia jako uzurpátora všeho, co mu kdy patřilo a který mu ničí vše, na čem mu záleží.
"Tohle neříkej!" byla zoufala a doslova ze sebe slova skrze vzlyky páčila.
"Je to tak a víš ty co, buď si s ním. Přeji ti to."
"Proč se mnou mluvíš takhle?"
"Protože si mi ublížila. Byla si s ním, když sis měla vybrat mě."
"To je sobecké, kdybych já tě kdy nutila k takovému rozhodnutí, rozhodně by sis mě nevybral, vybral by sis Constanze."
"To je něco zcela jiného, jak jsem ti již minule řekl."
"ne to není. Jenom se chováš jako uražené malé děcko, kterému berou jeho oblíbené hračky. Já ovšem nejsem žádná tvá hračka, na kterou si pomalu už zapomněl ale běda, aby se ti jí někdo pokusil vzít. Beztak jsem pro tebe jenom přítěží, tak co vlastně po mě chceš?"
"Dlej si co chceš." Zamručel. Oba dva opět zasáhly do hloubky duše a nitra srdce toho druhého a oba dva si zase velmi ublížili. Bohužel. Společně se vrátili zpátky do salonu, kde seděla napjatě Constanze s šálkem v ruce a naproti ní seděl Salieri se skříženýma rukama na hrudi a dělal, že tam vůbec není. Když však spatřil plačící Nannerl, ihned se k ní vrhl a objal jí.
"Klidně si jí vezměte, je Vaše." Zamručel pln rezignace, zoufalství a nenávisti.
"Mozarte, takhle to přeci nikdo z nás nechce."
"To tvrdíte Vy. Ale já vám nevěřím. Ovšem varuji Vás!" zavrčel a tentokrát mu hleděl do očí jako nějaký lev v kleci hledící na sovu příští oběť. "I když jsme se my dva trošku nepohodli, kdykoliv, může sem přijít a vrátit se k nám. Ale jestli se dozvím, že jste jí nějak ublížil...budete nést následky a věřte mi, že si nebudu brát servítky."
"Nikdy bych jí neublížil, ale chápu Vás, že mi nevěříte, proto souhlasím s Vašimi podmínkami."
"Wolfi, prosím..." zaúpěla Nannerl. Ale nikdo netušil zda kvůli Wolfiho řečem, nebo proto, aby se už její bratříček na ní konečně přestal zlobit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí povídka Nalieri?

Je moc hezká, piš dál
Ujde
Je hrozná

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 8. srpna 2018 v 20:18 | Reagovat

Antonio nám pookřál! Dříve trpěl neustálým bručounstvím se sklonem k sebelítosti, později po seznámení s Nanny vyleze z ulity srdce romantika a... violá - po noci strávené s Nannerl srší vtipem a překypuje entusiasmem! (Během čtení kapitolky jsem si říkala, že je jasné, co zbaví Antonia deprese. :D :D) Taky se mi líbila reakce Nannerl. Podle mě jsi ji napsala dobře - nechyběly výčitky svědomí a taky to, že je vlastně ráda, že spolu strávili noc. :D
Musím docenit Alfonse jako nepostradatelného člena rodiny Salierových. :-D
Přesvědčit Wolfíka, aby jim dal požehnání? Ou... to je úkol tak pro Herkula. :D No... myslela jsem, že bude vyšilovat víc, ale nejspíš ho to napadlo už dřív, že k něčemu takovému mohlo dojít, a nebyl tedy tak vyšokovaný. :D
Aby se na ni přestal zlobit? Tak to nevím, jestli se toho Nannerl dočká.

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 10. srpna 2018 v 20:40 | Reagovat

[1]: Moc si mě potěšila tím svým popisem Antonia jak ho vidíš v průběhu celé povídky, opravdu si mi tím udělala velikou radost a jsem moc ráda, že si v něm objevila takové vlastnosti. :D že bych ho tak dobře popsala? :D :D :D
Inu doufala jsem že Nannerl nejedná příliš přehnaně takže ti děkuji za ujištění, že ne :D
Alfonso je naprosto NEPOSTRADATELNÝ člen rodiny to máš pravdu :D
Jojo copak Wolfi. :D co si budeme povídat, že?

Pokud nebudu příliš vyčerpaná z práce tak možná (ale nechci nic slibovat) tak vydám povídku, jen asi nebude tradičně v neděli, ale výjimečně v pondělí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama